Bubny, frekvence a politika


Vlastimil Brůček a.k.a. Vlastík Plamínek je fenomén, skoro by se chtělo říct virus. Mystik a věštec, aktér mnoha (neplánovaně) virálních videí českého YouTube a hvězda hudebních festivalů. Mimo jiné. Na jeho zprostředkované auře je nejpřitažlivější nejistota a ambivalence – divák není schopen odhadnout, s kým a čím přichází skrze obrazovku do kontaktu. Napětí a hype, které okolo něj díky internetu vznikají, jsou při osobním kontaktu vytěsněné stabilitou příjemného setkání se sebereflexivní, pokornou individualitou, která si v životě našla optimální pozici, ve které je dobře nejen jí, ale ze které benefitují i ostatní. Setkání s Vlastimilem Brůčkem bylo patetické a bylo to tak dobře. 

 

Jak byste definoval své povolání, respektive to, co vás živí?

Jako radost.

A kdybychom přešli k termínům jako věštec, umělec, hudebník…

Já bych řekl, že jsem spíš takový přírodní úkaz. Trošku mystik, trošku mág. Určitě se nepovažuju za hudebníka nebo umělce, ale co se týká mých „hudebních vystoupení“ – je to spíš otázka předání energie lidem, dynamického bubnování, meditace a tak dále. 

Pokud byste mi jako laikovi měl vysvětlit, v čem vaše práce spočívá, dalo by se to nějak specifikovat?

Moje práce spočívá v naladění se na vyšší universum, to znamená práce v hladině alfa, ve snížení vibrací mozku na 12 hertzů. To je stav, kdy člověk vnímá vibrace, které potom může použít pro základní práci s klientem. Používám k tomu různé pomůcky. Obrazy s léčebným kódem, které maluji já a můj kolega Bob Hochman, karty… Ale vždy je to jen pomůcka, abych více pronikl do linie naladění. Jinak řečeno, je to jakási baterka do tmy, která mi prosvítí další informace. Člověk se ptá na některé věci a já mu odpovídám, čtu jeho knihu života. Pokud bych to řekl úplně prakticky, funguje to na bázi kvantové fyziky. 

Tyto poznatky souvisí s kvantovou fyzikou?

Ano, je to dnes už dokázáno v podstatě i na bázi kvantové fyziky.

Jak jste přišel na to, že byste mohl být věštcem, mystikem?

Na začátku jsem se věnoval hlavně pozorování počasí, a to už je naslouchání vibracím přírody, takže jsem se více propojil s přírodou a s universem. Prohloubilo se to s povoláním meteorologa a jedním z prvních znaků také bylo, když jsem si najednou byl jistý, že má jedna osoba v mém příbuzenstvu kámen na ledvině. Řekl jsem jí, ať si dojde na rentgen a ten kámen tam skutečně byl, sice malý, ale byl tam. Úplně bez přemýšlení jsem začal takové věci sdělovat. A potom jsem samozřejmě studoval, to se nedá provozovat jen tak. Studoval jsem astrologicko-léčitelskou školu Šárky Sehnalové, studoval jsem psychoterapii u docenta Skály na Filosofické fakultě (Univerzity Karlovy – poznámka redakce), takže jsem propojil klasické i alternativní vzdělání. Je to důležité, i mystik a věštec se musí vzdělávat. Je potřeba, aby znal tyto věci, ale také aby se dokázal empaticky nacítit na člověka, aby měl rétoriku, která přijímá daného člověka a která mu dá informaci, již je schopen přijmout. Jednoduše umět i v psychoterapeutické rovině s člověkem pracovat, aby to bylo citlivé a přesné. To neznamená, že by věštec měl říkat jenom hezké věci. Musí říkat i to, co hezké není. Když to neřekne, a neřekne, jak to může člověk ovlivnit, sám věštec si zatěžuje karmu tím, že nechal daného člověka v takové situaci a nedal mu možnost volby.

Před mystikou jste tedy vystřídal ještě jiná povolání…

Začínal jsem jako přístrojový optik v Turnově. Vystřídal jsem povolání průvodčího osobního vlaku, novináře v okresním plátku na Turnovsku, dělal jsem sedm let televizní rosničku. Už dlouho se ale věnuji jen tomuto. Mystice, léčitelství, poradenství a také alternativnímu koučingu. To vzniklo tak, že mně začalo vyhledávat hodně podnikatelů a podobných lidí, a tak vznikla linie poradenství pro podnikatele.

Potkávala se ta řada povolání, která jste vystřídal, s tím, čemu se věnujete v současnosti?

Samozřejmě ano, například u průvodčího vlaku. Někdy jsem na těch lidech pomocí aury poznal problémy, které mají, a tak jsem jim třeba spontánně poradil a ono to fungovalo.

Do všeobecnějšího povědomí jste vstoupil skrze televizi, konkrétně pořadem o věštění…

Já ten pořad provozuju dál, akorát pro televizi Regina dvakrát týdně v pořadu Karty, hvězdy radí. Vím, na co narážíte. Byl to pořad EZO.tv na televizi Barrandov, je to asi pět let zpátky.

Hrála v tom pořadu nějakou roli recese?

Narážíte asi na to, jak vzniklo to slavné Štěně a další podivnosti. Nehrála tam roli recese, ale úplně jiná věc. Byli jsme tam vázáni smlouvou na určitou dobu. Pokud chtěl někdo ukončit práci mimo sjednaný termín, musela ho buď přeplatit jiná firma, kde začal pracovat, nebo musel zaplatit velkou pokutu. Já jsem tam pracoval zhruba dva roky a cítil jsem, že moje mise je naplněna. I když to byl pořad komerční, snažil jsem se lidem, kteří tam volali za ne zrovna malé peníze, pomáhat. Ze začátku ten pořad tuto duši měl, ale postupně se z toho stával pořad typu, zjednodušeně řečeno, Zavolej mi do klubu, i když to tedy nebylo v krátkých sukýnkách. Rovina hojnosti už nebyla vyvážena rovinou předaných informací. 

Tak jsem si říkal, co udělám? Odejít se nedalo, to by byly velké problémy. Já jsem vyučoval dynamickou meditaci, bubnování, šamanské bubnování a podobně, tak jsem si počkal na jednoho z režisérů – na toho nejpřísnějšího. Nesnášel, když bylo cokoli jinak, než jak chtěl on, často poté následovaly velké sankce a koberečky. A já jsem přinesl bubínek jako rekvizitu a začal jsem Štěně (největší hit dynamické bubnovací meditace Vlastíka Plamínka – poznámka redakce) a tyhle srandy s tím, že mě za to vyhodí. Nejpřísnější režisér mi pět minut do sluchátka nic neřekl a pak povídá: Ty vole, bubnuj, vždyť nám lidi volají o sto procent víc. Tak jsem si trochu naběhl a ještě půl roku zůstal, ale stejně jsem pak odešel. V jednom z vysílání jsem řekl, že moje mise je naplněna a odešel. Nic se nestalo, žádné sankce nepřišly, nikdo to moc nečekal, protože jsem tam byl nejlepší. Nemyslím to jako chválu, ale jako ukazatel podle jejich tabulek sledovanosti. Odešel jsem, nikdo se na nic nezmohl a bylo to dobrý. 

Co se stalo dál?

Bubínky jsem dal do skříně a myslel si, že bude klid. Najednou začaly zvonit telefony: Pojďte nám zahrát na festival. Začalo to žít svým životem. Tak jsem několikrát jel. Já se opravdu za umělce nepovažuju a teď si představte, že jsem přišel s bubínkama na nějaký koncert. Předpokládal jsem, že tam bude padesát lidí a bylo jich tam 900. Říkal jsem si, co budu dělat? Dělal jsem to, co vždy a ohromná show. První vystoupení bylo na Mighty Sounds v Táboře a tam se na mě přišli podívat lidi z jiných kapel – Chinaski, Katapult a podobně. Koukají na mě a říkají, ty vole, umělecky nic moc, ale má to duši, já už chápu, proč to má úspěch. A začaly další vystoupení. Říkal jsem si, že už to musí mít nějakou formu. Požádal jsem o spolupráci výtvarníka a rockera Boba Hochmana a vytvořili jsme dva druhy vystoupení. První byl „Večer mnoha živlů“ – dvouhodinové vystoupení, kde byla práce s publikem, tyhle bubnové srandičky i jeho písničky a rockové coververze. No a pak jsme udělali jiný typ vystoupení – to se jmenovalo „Trifiti jdou“. Lidi to berou a takové Štěně je sice popěvek na jedno slovo, ale lidi to mají rádi. Přijeli jsme na koncert do Hradce Králové jako půlnoční překvapení na maturitním plese na gymnáziu a najednou ne ti mladí, ale babičky a dědečci říkali: Jéé, Štěně! A blbli tam a nechtěli nás pustit z pódia. Takže někdy to možná není o umění, ale o tom, co ta věc v lidech evokuje. Já tomu osobně nerozumím a za umělce se nepovažuju. O to je to možná horší. Do mystických věcí ne že bych se cpal, ale nechal jsem se vést tím, co mi bylo ukázáno. Ale tyhle umělecké věci, to je kouzlo nechtěného. Teď jsem se rozpovídal, pojďme k dalším otázkám.

Trochu zvážním. Současnost je komplikovaná, napětí a tendence k agresivitě ve společnosti rostou. Nezdá se, že by někdo měl všelék na současnou sociopolitickou situaci. Lze předpokládat, že lidé se v takových momentech obracejí častěji na ty, od kterých očekávají pomoc. Jak vnímáte vaši práci v tomto kontextu? Zvyšuje se počet lidí, kteří za vámi chodí?

Je to různé. Spíš se mění typy lidí, kteří za mnou chodí. Dříve chodili více ženy, teď chodí i muži, zhruba půl na půl. Dřív chodili lidé z různých sociálních vrstev, teď chodí spíš lidé z vyšší nebo nižší sociální vrstvy. Střední třída moc nechodí nebo jsou to stálí klienti, kteří ke mně chodí dlouhodobě. Co se týká emočního nastavení vůči celoevropské nebo celosvětové situaci, v lidech je určitá obava, ale i určitá naděje, že to bude všechno v pořádku. Jenže tady není problém v lidech, ani v nějaké Merkelové nebo Obamovi. Problém je v systému, který je nastaven na linii udržení stáda lidí ve strachu tak, aby byli snadno manipulovatelní. Na konzultacích říkám lidem, buďte sebou, nenechte se ovládnout emocí strachu, že něco dopadne špatně. Pomocí svého ega dokážete maximum a můžete ovlivnit i ostatní.

S komplikovanou společenskou situací souvisí i uvažování nad budoucností. Jak se vy z pozice věštce a terapeuta díváte na to, co se děje?

Dívám se na to dvěma pohledy. První je pohled racionální, který říká, nebudu chodit k volbám, protože nebudu podporovat organizovaný zločin. A pozice člověka v rovině zcela osobní, neracionální, ale emočně duchovní, mi říká umět odpustit všem i sobě a nenechat se ovládnout emocí strachu, že něco dopadne špatně. Pokud to lidi dokážou a dokážou ze sebe vyzařovat to pozitivní, dokážou měnit i takové věci, které tady teď jsou. Samozřejmě postupně, pozvolna. Pokud lidé nebudou stádem, tak se systém, který je momentálně nastaven, začne chovat jinak. Je to určitá očista a transformace společnosti, která potrvá desítky let, ale je nastartovaná už zhruba od roku 1996 nebo 1997.

Žijeme také v době, kdy jsme válcováni extrémním množstvím informací, které se k nám dostávají z nepřeberného počtu kanálů. Někdo by mohl i vaše pořady považovat za jeden z příkladů zbytečného nebo skoro podvodného zahlcování lidí pseudoinformacemi. Jak byste na takovou kritiku reagoval?

To není zbytečné ani podvodné zahlcování lidí informacemi. Je to způsob práce v hladině alfa, jsou to informace přesné, které přímo na konfiguraci daného člověka odpovídají. Moje motivace, proč jsem vůbec do této práce vstoupil, byla, že tam skutečně volají zoufalí lidé za nemalé peníze a ne každý z kolegů je kvalitní. Já jsem si řekl, pokud tu práci děláš, projdi konkurzem, vyberou-li tě, je to tvoje poslání, máš to dělat. V rovině pokory a rovnováhy tak, abys lidem dal informaci, která pro ně bude důležitá, přesná a správná a kterou můžou využít. Tu komerční stránku u těchto typů pořadů samozřejmě nepopírám, ta tam je.

Vy jste se v podstatě samovolně stal populární tváří, téměř celebritou (alespoň v českém kontextu). Jak se žije s takovým statusem?

Naprosto dobře a řeknu vám proč. Protože jsem se jí nechtěl stát. Když celebritou nechcete být, tak je vám úplně jedno, že jí najednou jste. A je to velká emoční svoboda. Spousta mých kolegů a kolegyň to nechápe, ale pro mě není problém jít do hospody, s kýmkoli pokecat, jezdit tramvají. Žiju normálně jako normální člověk. 

A v čem je ta emoční svoboda?

Emoční svoboda je v tom, že si člověk nemusí na nic hrát, že nehraje žádnou roli. Že může být bezprostřední, spontánní, sám sebou. Což je u lidí, kteří se chtějí stát celebritou, hodně omezeno. Hrají roli, protože se chtějí něčím stát. Jeden kolega mi řekl: Ty jsi celebritou v tom, že jí být nechceš, jsi jiný právě ve své normalitě. Nevím, nedokážu to posoudit, ale tohle mi řekl velký mág a člověk, kterého si hodně vážím, a asi to tak bude, to ať posoudí jiní.

Když se potkáváte s lidmi, snažíte se obhájit principy své práce?

Vysvětlovat principy mé práce není potřeba, pracuju v souladu s universem. Ten člověk to může nebo nemusí přijmout. Já nemůžu soudit, já můžu jen předávat to, co vnímám jako správné. A co to bude, není moje subjektivní rozhodnutí, ale to, co mi přichází shůry.

Kategórie