Escrache! 


Kdybych byla oslovena jako bunkr‐kurátorka, stála bych před výzvou ztíženou tím, že se v bunkr‐galerii už jeden samozvaný exponát nachází, totiž jeden muž z pětice. Post‐apokalyptický fantaskní bunkr, který je také možná spřízněn s Poeovou hrobkou (Předčasný pohřeb) se záchrannou brzdou, je sám o sobě už jakýmsi výtvorem pokud ne uměleckým tak jistě dojemně lidským. Nepovedená Noemova archa nebo spíš perverzní neplodný Noemův sklep. Pokud přistupuji na tuto hru o „událost“, na digitálně‐technologický koncept apokalypsy, na možnost reverzibility, na únik pomocí tlačítka „escape“ tj. zachránit se navzdory zničení veškerenstva, přemýšlím, co je to, co bude uchováno. Co bude balzamováno, archivováno, vysláno do neznámé budoucnosti jako nevinná holubička? Pokud tedy všechno klapne, jak má, naděje se naplní, bezpečnostní složky poslechnou atd., nové vyspělé civilizace naleznou jistou marginální ukázku toho, čím naše civilizace byla. Jeden z pěti bude představovat jakousi „carte de visite“ toho, jak a čím jsme žili, nebo jak někteří (ne)toužili žít. K takovým nálezům však většinou chybí návod k použití, průvodní či akviziční list.

V bunkru‐galerii bych se tedy jako bunkr‐kurátorka pokusila o remediaci performativní praktiky „Escraches“, kterou provozovala organizace H.I.J.O.S. (akronym Synové a dcery za identitu a spravedlnost proti zapomnění a tichu; čteme také jako slovo znamenající „děti“). Cílem akce „escrache“ (od slovesa escrachar, které je obtížné přeložit – některé z významů: sejmout někoho, provrtávat někoho pohledem, vyzvat, poplivat ad.) je někoho označit nebo exponovat a seznámit s tím veřejnost. Prostřednictvím aktu označení a také zanechané stopy v podobě nápisu na domě nebo na chodníku se jménem a pojmenováním zločinu se v Buenos Aires během tzv. Průvodů paměti označovali zločinci proti lidskosti z doby poslední vojenské diktatury, kteří byli za vlády Carlose Menema osvobozeni nebo nebyli souzeni. Průvod se konal k místu jejich bydliště nebo pracoviště. Argument praktiky byl vyjádřen sloganem „Není‐li spravedlnost, je escrache.“

Performativnost ve veřejném prostoru a participativní charakter tohoto aktu, který je hluboce politický a společenský, jej umožňuje vnímat jako umělecký akt (Luis Camnitzer) i přesto, že se v první řadě nejedná o umělecké dílo. Město, veřejný prostor, takto poznamenané nezůstává ani zdánlivě neutrálním polem selektivní paměti. Bunkr‐galerie‐archiv by podobně neměl zůstat bezprizorní paměťovou kapslí neohroženou „událostmi“ ani kontextem. „Escrache“ zhotovený na míru jednomu z pěti gentlemanů by v podobě světové mapy (tj. jeho rozšířené působiště) zobrazoval sféry vlivu a propojenosti a za jakých okolností a z jakých zdrojů takový mumifikovaný fantaskní environment povstává. Šlo by o názornou a vyčerpávající „carte de visite“ samovyvoleného návštěvníka minulosti stižené apokalypsou. Do nového světa ovšem přichází zatěžkaný svým globalizovaným rodokmenem nebo také svou ekologickou stopou. Pomíjím kompatibilitu jazyků a budu věřit, že si příští vyspělá civilizace poradí s našimi primitivními jazyky, aby se o nově příchozím něco mohla dozvědět.