Kolektivní sport nebo barbarství


záber z filmu Pán much (Lord of the Flies, r. Peter Brook, 1963)

Rushkoff na začátku textu upozorňuje na eufemistické označení událost, které použil jeden z jeho bohatých hostitelů pro globální katastrofu, před kterou se snaží uniknout. Událost se zároveň stala privilegovaným médiem současného umění. Zaujetí většího počtu diváků v určitý moment na určitém místě je v mnoha ohledech účinnější strategie než měsíc trvající výstava, kde si každý sám prohlíží umělecká díla.

Sledování filmů se někdy spojuje s určitou formou úniku před okolním světem. Filmová projekce v kině se pomalu stává zastaralým způsobem, jak vnímat pohyblivé obrazy, nicméně právě proto může vyvolávat v divácích jistou nostalgii. Vzhledem k dospělému věku pěti bohatých zájemců o umění by se mohlo jednat o nostalgické vzpomínky na dětství, kdy se ještě pravidelně chodilo do kina a filmy se sledovali kolektivně. Dnes je to díky dostupné technologii převážně individuální záležitost.

Na konci textu mě zaujaly poslední tři věty. Being human is not about individual survival or escape. It’s a team sport. Whatever future humans have, it will be together. 134 čtenářů věty zvýraznilo světle zelenou barvou. Připomněli mi revoluční slogan z roku 1916 – socialismus nebo barbarství. Autorkou slavného hesla byla Rosa Luxemburg, nicméně ho nevymyslela tak úplně sama. Inspiroval ji program sociálnědemokratické strany, na kterém se podílel její mentor Karl Kautsky. Ten už na konci devatenáctého století napsal, že kapitalistická civilizace ve své současné podobě nemůže dál pokračovat – buď se vydá směrem k socialismu, nebo se propadne zpátky do barbarství.

Rushkoff radí miliardářům, aby se ke svým zaměstnancům chovali stejně jako ke členům vlastní rodiny. A aby tento přístup uplatňovali ve všech svých obchodních aktivitách. Není náhodou jeho označení kolektivní sport eufemismem pro socialismus? Vybral jsem sedm filmů s dětskými protagonisty, které ukazují pohled na svět, který není idylickým místem a kde nemají všichni stejné příležitosti. V bunkru bych nechal postavit malý kinosál, ve kterém jeho obyvatelé mohou každý den sledovat jeden z vybraných filmů. Každodenní umělecká událost se stane únikem před skutečnou událostí okolního světa. Projekce jim bude zároveň připomínat, že i oni byli kdysi součástí lidstva. 

V newyorském přístavu (Dead End, r. William Wyler, 1937)

Aniki Bóbó (Aniki Bóbó, r. Manoel de Oliveira, 1942)

Německo v roce nula (Germania anno zero, r. Roberto Rossellini, 1948)

Pán much (Lord of the Flies, r. Peter Brook, 1963)

Vyprahlé životy (Vidas Secas, r. Nelson Pereira dos Santos, 1963)

Kapesné (L’argent de poche, r. Francois Truffaut, 1976)

Domácí úkol (Mashgh‐e Shab, r. Abbas Kiarostami, 1989)