Napínat současnost: Případ ztraceného světa


Ve své nové knize Napínat současnost: Detektivní pátrání po sdíleném světě Václav Janoščík na pozadí současných seriálových detektivek rozplétá jisté kulturní narativy, které vytvářejí naši sdílenou současnost. V deseti kapitolách stopuje motivy a narativní tropy detektivních seriálů posledních pár desetiletí, od Městečka Twin Peaks (1990, 2017) po Temný případ (2014, 2015, 2019) či Ostré předměty (2018), a hledá v nich neuralgické body západní společnosti a diváckého prožitku. Napínat Současnost se tedy může na první pohled jevit jako pojednání o detektivním žánru a jeho proměnách v čase, ale již z prvních pár stránek je patrné, že nejde o historickou monografii ani o lehkou četbu.

Ačkoliv je kniha první publikací vycházející v rámci čerstvě spuštěné edice pop filosofie (Nakladatelství AVU), je místy hutná a kontextově náročná: Petříček, Foucault, Barthes, de Beauvoir, Deleuze… to jsou Janoščíkovi průvodci po tématech, jako je post-strukturalismus, smrt autora, feminismus, stávání se… Kulturní narativy a detektivní zápletky se v jeho podání prolínají s memy současné filosofie, ale klíč k jejich rozuzlení si autor zdánlivě nechává pro sebe. Čtenářka se pak může sama sebe zeptat:„A o čem to vlastně celé je?“ A to je právě moment, kdy opravdové čtení této knihy začíná.

Kdo jsme my?

Janoščík nám (k tomuto „my“ se ještě vrátíme) nedává nic na stříbrném podnose. Ačkoliv je jeho jazyk přímočarý a čtivý, tak tempo, jakým splétá dohromady asambláž různých kulturních témat – od feminismu po filozofii technologií, akceleracionismu či současnou environmentální krizi – je překotné. Jak píše Kamil Fila: „Tato kniha je jako několik sezón seriálů a semestrů na fildě puštěných rychloposuvem.“1 Ale je to právě tento moment intelektuální závratě, kdy se mezi autorem a čtenářem začíná „napínat současnost“ a kdy dílo začíná mluvit jazykem, kterým bylo psáno. V tomto ohledu nám Janoščík otevírá linie úniku, které pak vždy táhnou čtenářku mimo sebe, mimo její komfortní zónu.

Janoščíkova virtuozita v psaní a myšlení má dvojí efekt: jednak je silnou stránkou celé publikace, která potěší hlavně rigorózněji zaměřené čtenáře, a zároveň na čtenářku působí destabilizujícím dojmem. Tato destabilizace pak pro Janoščíkovo pojetí ontologie (tedy vědy o tom, co je) otevírá prostor pro analýzu lidské schopnosti být v současném světě pospolu a hledá způsob, jak v něm zůstat činný. Tento filozofický aktivismus tváří v tvář světu, který vykazuje mnohé rysy tzv. kapitalistického katastrofismu, je jedním ze zásadních záběrů této knihy. 

foto: Anna Dorňáková

Takřka první odkaz úvodu je na tzv. afektivní obrat ve filosofii, kde se prožitek afektu (tedy vzájemného působení) stává zásadním pro konstrukci našich sdílených světů. Pokud lze teorii afektu ve zkratce obsáhnout úměrou ‚naše schopnost konat je přímo úměrná naší schopnosti být ovlivněn‘2, pak se destabilizace čtenářova náhledu na svět stává odrazovým můstkem pro sdílenou aktivitu, a potažmo tedy i afektivitu – neboť afektivita jednoho člověka se prolíná v afekt působící na další lidi v jeho okolí (zde lze zmínit Foucaultovo tvrzení, že „moc je všude ne proto, že by vše pojímala, ale protože pochází odevšud“3). A je to právě z této nestabilní pozice, kdy je člověk schopen konat s o to větší vervou. Napínat současnost tedy opracovává jazyk, který má za úkol jedním tahem čtenáře vykořenit a destabilizovat, aby ho následně vrhnul do chřtánu současnosti.

Dobrá zpráva je, že v této rozvrkočené současnosti nejsme sami, a jako správný autor-detektiv, Janoščík klade stopy a náznaky, které by měly čtenářku z tohoto stavu závratě vyvést do sdíleného prostoru. Tím právě otevírá prostor pro konstrukci toho „sdíleného světa“ a onoho „My“. Jak píše na závěr knihy: „Aby přítomnost dávala dohromady sou-časnost, aby mohla poskytovat půdu pod nohama naší zkušenosti, světu a společnosti, musíme ji napínat mezi sebou navzájem,“4 a tuto kaskádu vztahů pak jako Mobiův proužek jinde obrací a uzavírá do sebe tvrzením, že „vidíme, jak složitě a důležitě se ono proplétá s MY, a že toto splétání […] definuje naši sou-časnost, naši schopnost být spolu.“5 Pro Janoščíka tedy detektivní žánr představuje rámec, ve kterém se křivdy minulosti prolínají ve sdílené současnosti, kde jejich řešení a rozhřešení umožňuje tvořit novou budoucnost. Tato budoucnost se pak vždy konstruuje společnými silami sdíleného afektu, a tedy vytváří i komunitu subjektů, kteří se prolínají, překrývají a vzájemně na sebe působí. 

Hledání sdíleného světa

Zde stojí za zmínku, že Janoščík svou knihu staví na tradici post-moderní sémiotiky a estetiky. Tváří v tvář krizím a katastrofám, které zmítají současným veřejným prostorem (od akcelerující klimatické krize přes informační přesycení po ekonomickou recesi) se Janoščík nesnaží snad ani tak dobrat jasného stanoviska či řešení, ale spíše naznačuje možnosti „žití v nejistotě“. Lze mu tedy vytknout, že se ve své knize nesnaží skrze chápání spekulativního realismu, objektově orientované ontologie či materialistickou filosofii vyrovnat s velkými celo-společenskými a planetárními výzvami, a že možná utíká do sféry tzv. lidové politiky (folk politics), kterou Srnicek s Williamsem chápou jako politiku horizontalistickou a identitářskou a převážně neschopnou prosadit jakoukoliv hlubší změnu na celospolečenské úrovni. Jednoduše řečeno, současný filosofický diskurz často preferuje globální měřítko a zásadní řešení a Janoščík se z tohoto pohledu spíše uzavírá do pokojíčku, kde vládne maxima „Netflix and chill“, než aby zápasil s novými materiálními hrozbami 21. století.

foto: Eleanora Staňková

Avšak taková pozice je radikálnější, než se může zdát. Neboť jestli nám teorie afektů něco říká, tak to je to, že politická aktivita se předává právě skrze jemné, implicitní a latentní diskurzy mezi aktéry, kteří spolu sdílí svůj prostor a svůj čas. Toto chápání afektu jako moci, která je mezilidská, vzájemná, často efemérní a ve své působnosti takřka molekulární (co by Keller Easterling nazvala „chemií moci“)6 hraje v konstrukci sdíleného světa zcela zásadní roli a tvoří to jemné předivo sdílené komunity, které nám (opět toto sešívané „my“) poodhaluje možné světy. I v tomto ohledu je Janoščíkova sémiotická analýza seriálové produkce estetického rozhraní pohyblivých obrazů sama o sobě afektivní neboť poodhaluje hranice naší subjektivity tak, jak ji konstruují současné seriály.

Janoščík v detektivních seriálech takto hledá stopy sdílených světů, konstelací a úzkostí, které skoro nepostřehnutelně strukturují náš svět a potažmo náš veřejný prostor. Tím ukazuje, že možná cesta z krize současnosti nespočívá ve schizoidním úniku jednotlivce ze světa či neurotickém udržování vztahů „business as usual,“ ale spíše tkví v nalezení jeho implicitní hloubky a v poodhalení bohaté sítě vztahů napříč diskurzy, disciplínami a hlavně mezi lidmi. V tomto smyslu je Janoščíkovo pojetí detektivního seriálu pouhá záminka, pouhé rozhraní pro mnohem hlubší jazykovou práci, která si klade za cíl napínat současnost mezi sebou navzájem a pomoci nám být aspoň na chvíli více spolu.

Poznámky <


1. Kamil Fila, jestevetsikritik.cz, ve Václav Janoščík, Napínat současnost (Akademie výtvarných umění v Praze a Centrum pro současné umění Praha, 2020) přebal.↩ 2. Michael Hardt, „Foreword“, The Affective Turn: Theorizing the Social, ed. P.T. Clough, J. O’Malley Halley (Duke Press, 2007).↩ 3. Michel Foucault, History of Sexuality, Vol. 1 (Penguin Books, 1998) 93. (překlad autora) ↩ 4. Václav Janoščík, Napínat Současnost: detektivní pátrání po sdíleném světě (Akademie výtvarných umění v Praze a Centrum pro současné umění Praha, 2020) 251. ↩ 5. Janoščík, 212. ↩ 6. Keller Easterling, Medium Design (Strelka Press, 2018). ↩

COVER: Napínat současnost. Detektivní pátrání po sdíleném světě ©CSU Praha/Linda Dostálková 

Highlighter Stats
×
5 total highlights