Název projektu EGBA je vyústěním z dobové nejistoty, úzkosti a ztráty důvěry v člověka, jako zdravě uvažujícího jedince. Zároveň lze pozitivní slogan brát jako určitý druh utopie, která lidstvo provází od nepaměti nabízejíc alternaci skutečnosti. Projekt vnímám jako bonbón s náplní, tvořenou navzájem se ovlivňujícími ingrediencemi. Přestože je na pamlsek výborná reklama, má skvělý obal i sám skvostně vypadá, samotný bonbón je nepoživatelný.

První z namíchaných přísad je mnou poupravený termín postapokapitalismus, označující stále přetrvávající systém kapitalismu, který přes všechny možné peripetie ne a ne překonat. Druhou přísadou je temporalita, ve které je pro mě primárním předmětem zájmu zrychlení jako údajný nástroj pokroku. Třetí přísadou je posthumanismus, ke kterému jsme dospěli neustálým zjednodušováním a redukováním problémů, které před nás klade příroda. Čtvrtou přísadou je antropocén a kapitalocén. Dva podobné pojmy sloužící k uchopení období, ve kterém člověk, nebo jen skupina vlivných nenávratně ovlivňuje globální klima. Poslední přísadou je pojivo jménem internet, slina tekoucí přes všechny zmíněné ingredience a spojující je do nepříjemné pachutě.
Jednotlivé esence pomyslného bonbónu by vydaly na samostatné práce. Nicméně uvědomění si vzájemné provázanosti a ovlivňování jednotlivých pojmů či ingrediencí mi nedalo na výběr nic jiného než reflektovat tuto problematiku jako komplexní celek. Nebyl jsem si jistý, zda jsem si nenaložil příliš velké břímě. Nejen kniha Apocalypse Me od Jana Zálešáka¹ mě však utvrdila v tom, že nejsem jediný, kdo uvažuje nad touto problematikou jako nad konzistentním celkem. Například změny klimatu nelze chápat odděleně od společenského, politického a ekonomického kontextu. Nyní popíši jednotlivé esence, které mě nesmírně iritovaly a dovedly mě do stavu EGBA.

Postapokapitalismus

Pod tímto pojmem si představuji solipsistický systém, který se uzavírá do pohodlí vlastního já, požírajíc sebe i okolí, jen aby se ujistil o vlastní skutečnosti. Intenzita požírání by se dala vyjádřit v číslech 24/7. Ve společnosti dokonale odcizených subjektů, které víc a víc připomínají věci, jež produkují, je ulovení kořisti k pozření o to jednodušší. Příkladem může být také rybářská vlečná síť, drancující vše, co se uchytí do čím dál více nerozpletitelné sítě vazeb a vztahů vlivných podnikatelů se státním aparátem. Představuji si tak provazochodce, jako symbol demokracie, jenž balancuje nad probublávající bažinou, přičemž na obou koncích lana dochází k nepříčetnému třesu vlivem manažerského řízení státu orientovaného na výkon. Jenomže společnost výkonu produkuje především vystresované, depresivní jedince a zkrachovance. „Přemíra práce a výkonu vede k sebevykořisťování. To je efektivnější než vykořisťování cizí mocí, protože je provázeno pocitem svobody. Vykořisťovatel je zároveň vykořisťovaným.“² Není tedy divu, že takovýto systém plný strachu a nejistot vede k totalitním sklonům. A navíc, co se stane ve chvíli, kdy se vytěží poslední zdroje obživy a expanzivnímu tlouštíkovi začne kručet v břiše?

Temporalita

Zrychlování je dlouhodobý proces, který přichází s moderní dobou v důsledku industriální revoluce. Dnešní doba nám však přináší freneticky roztříštěnou skutečnost, ve které se snažíme vmáčknout co nejvíce úkonů, či výkonů do čím dál kratších časových intervalů. Rychlost se stala znamením úspěchu, a tak není divu, že mnozí z nás končí na piluli naděje, jelikož je jasné, že náš biorytmus se nedá napínat do nekonečna. Také je patrné, že hektický shon nepřináší nic nového. Reprodukuje a urychluje jen to, co již existuje. S kompresí a nedostatkem času je také spojena tzv. spěchavá nemoc, která postihuje čím dál větší množství populace. Spěchavá nemoc a sní spojené věčné „nestíhání“ je z velké části zapříčiněno vedle vzrůstající planetární integrace, propojenosti a provázanosti událostí, institucí a systémů také stále se zvyšující rychlostí společenských interakcí, procesů a výměn. Současná, zrychlená společnost se tak dá přirovnat k bažině. Čím rychleji roztáčí své soukolí, tím rychleji se potápí v tekuté době. Čas není nikdy přítomný ve své celistvosti, protože se týká tří dimenzí (minulost, současnost, budoucnost), které nemohou být nikdy přímo prožité. I přes svou efemérnost, kterou s sebou čas a částečně i jeho zkoumání nese, představuje zásadní parametr sociální a lidské existence.³ „Budoucnost i minulost přísně vzato „nejsou“, ale mají svůj nutný rozměr, jinak by se rozpadly ve věčnost. Tímto rozměrem je naše schopnost pamatovat si a očekávat, které zpřítomňují všechny tři úrovně času.“⁴

Posthumanismus

Zjednodušování a redukování problémů, které před nás klade příroda, nás dovedlo až k vytvoření stroje, který je v tomto redukování tak účinný, že zároveň vytváří vlastní problémy. Technologie se člověku neustále přibližují, jsou vyvíjeny nové technologické vymoženosti, které jsou stále „sofistikovanější, užitečnější a chytřejší“. Nenápadné vytrácení lidské přirozenosti se postupně transformuje do podoby Théseovy lodi.⁵ Přesto bych nechtěl být v tomto ohledu příliš skeptický či působit jako radikální „luddista“. Věřím, že pokrokové technologie mohou být v některých směrech užitečné, ale to bychom nesměli být lidé, abychom se nepokoušeli využít nová technologická paradigmata ve vlastní prospěch. Touha po moci a podmiňování si všeho živého i neživého je v dějinách lidstva více než patrná. Martin Heidegger tvrdil, že čím blíže jsme si technicky, tím vzdálenější jsme si lidsky.⁶
Nechme stranou dobrovolně implantované osobní čipy v podobě téměř nepřetržitě používaných chytrých telefonů, zaměřme se spíše na miniaturní drony. Kolem roku 2010 jsem viděl video s přednáškou americké společnosti spolupracující s americkou armádou v rámci konference TED. Celkem mě mrazilo, když jsem shlédl miniaturní dron v podobě kolibříka. Zdálo se mi to absurdní, v nedávné době jsem četl zprávu, která ohlašuje pohoršení a nesouhlas zaměstnanců Googlu nad spoluprací s americkou armádou ohledně detekování jednotlivce pomocí videa. Představte si situaci, ve které se kocháte v přírodě a náhle spatříte vrabce, jenž vás sleduje. Tento příklad se může jevit jako postorwellovský syndrom, nicméně ono to je už vymyšlené čili funkční.

Antropocén

Antropocén je geologické období, které je zásadně ovlivněno lidskou činností. Dodnes se vedou spory o přesné ukotvení tohoto geologického období v dějinách lidstva, ačkoliv se vědci z celého světa na 35. světovém geologickém kongresu shodli na roku 1950. Příčinou zvolení roku 1950 jsou testy atomových zbraní, které spustily velmoci na začátku Studené války. Každý výbuch jaderné bomby obohatí zemskou kůru o tenoučkou vrstvu radioaktivních izotopů. Za posledních 50 let změnili lidé globální ekosystém víc, než kdykoliv za celou lidskou historii a symbolem doby se stala ropa. Antropocén se projevuje obrovskými změnami povrchu planety, knimž patří například velkoplošné odlesňování, napřimování říčních toků, ale týká se i moří. Geochemické cykly prvků jako uhlík, síra, křemík, fosfor a dusík, ale i rtuť a těžké kovy začínají být v antropocénu více ovlivňovány lidskými aktivitami než přírodními procesy. Součástí antropocénu je i globální neofytizace (stěhování nových rostlin), rozbíjení ekosystémů, vymírání druhů a celková proměna světa.⁷

Kapitalocén

Existuje ovšem i řada kritiků pojmu antropocén, například americký akademik Jason W. Moore, nebo švédský ekonom a ekolog Andreas Malma. Oba poukazují na to, že pojem antropocénu může podsouvat myšlenku, že za současnou proměnu planety jsme zodpovědní všichni. Jedná se o zcela běžnou rétoriku v podobě frází: jednat lokálně, myslet globálně, nebo nejprve začni změnou u sebe atd. Přesto, že 71 procent všech emisí oxidu uhličitého připadá na vrub pouhé stovky megakorporací. „To, co ve skutečnosti nasává a vysává planetární ekosystém, je ona neosobní, gigantická mašinérie kapitalismu.“⁸

Internet

První desetiletí své existence fungoval internet jako svobodný demokratický prostor. Naše online životy plné osobních informací se ukázali jako skvělý zdroj pro cílenou reklamu, a tudíž i pro komercializaci internetového prostoru. Proměnu internetu v komerční, privatizované prostředí pak ještě urychlil nástup technologicky uzavřených chytrých telefonů. Současná všeobjímající internetová prostupnost a postupné „zvirtualizování“ většiny kdysi fyzických činností nás láká k permanentní konektivitě. Ta se projevuje například strachem z toho, že budu u něčeho chybět, nebo že mi něco zásadního unikne. Internet je dnes běžným doplňkem našich hyperaktivních životů, takže s internetem snídáme, obědváme i usínáme.
Na druhou stranu je třeba mít též na paměti, že internet a síť se svým multifunkčním využitím se staly platformou pro informace, komunikace a vysílání, přičemž, kromě toho že plní funkci archivu a encyklopedie, jsou také fórem pro masovou kulturu a komerční činnosti.⁹

Jedním z příkladů zahrnující všechny uvedené aspekty (ingredience) našeho bonbónu- problému je vysokofrekvenční obchodování, které stojí za padesáti až sedmdesáti procenty celkového objemu obchodů na akciových burzách. Stále zrychlující se kapitalistické pulzy se výrazně neslučují s pomalejšími procesy demokratického rozhodování. Přičemž za zrychlením stojí stále progresivnější technologie. Obsluha a infrastruktura pokrokové technologie si výrazně podmaňují přírodu i člověka. V irtuální, neutěšeně pulzující směny nám zprostředkovává internet přes optická vlákna. Je tedy dobré mýt na paměti, že za pojmem internet stojí komplexní infrastruktura podzemních kabelů a technologických celků. Vysokofrekvenční obchodování funguje tak rychle, že jej monitory a informační kanály nezaznamenají, jsou příliš pomalé, natož aby reflektovaly superrychlý provoz. Jenomže rychlost přenosu dat 200 kilometrů za vteřinu, už dnes není dostatečná. Na řadu tak přichází speciální laser, který přenáší data vzduchem pomocí signálu a jeho rychlost se blíží k rychlosti světla. Touha po zrychlení je mimořádná, takže na scénu pomalu nastupují další možnosti v podobě kabelů z dutých vláken, anténových balonů či dronů nebo komunikace založená na neutrinech. Samozřejmě, že zrychlení souvisí s moderními principy pokroku, je ale dobré brát v úvahu, že se spíše jedná o sociální akceleraci času, nikoliv času jako takového.

Není divu, že vlivem současného, kolektivně vnímaného „postapo“ vývoje jsme obklopeni různými scénáři – jak by to mohlo s námi dopadnout. Zkrátka jsme se dostali do situace, v níž je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu, jak to před patnácti lety vyjádřil americký myslitel Frederic Jameson. Nejvyšší třída ovládající kapitalistickou mašinérii to má však spočítané a vzájemné předhánění kdo má luxusnější noru pro případ nejvyšší je úsměvný. Budoucnost ukáže, kam nás vlny zanesou a vítr odfoukne. Příznačná je také citace Martina Luthera Kinga: „Nějak vím, že jenom když je hodně tma, jsou vidět hvězdy.“¹⁰

Původní verze textu vznikla jako součást dokumentace závěrečné práce v Ateliéru multimédií na FaVU VUT v Brně v roce 2018.

Poznámky

¹ Jan ZÁLEŠÁK, Apocalypse Me, Brno: Fakulta výtvarných umění VUT 2016.
² Byung-Chul HAN, Vyhořelá společnost, Praha: Rybka Publishers 2016, s. 19.
³ Filip VOSTAL, „Rychlostí světla: vysoko-frekvenční obchodování jako symptom sociální akcelerace času“, in: Tomáš Dvořák a kol. (eds.), Temporalita (nových) médií, Praha: AMU 2016, s. 209–210.
⁴ Václav JANOŠČÍK, „Beyond the Outer Limits: Budoucnost ve sci-fi, současném umění, filozofii a teorii médií“, in: Tomáš Dvořák a kol. (eds.), Temporalita (nových) médií, Praha: AMU 2016, s. 250–251.
⁵ Pojem, který popisuje loď, která se vrátila z dlouhých cest zpět do přístavu, odkud vyplouvala. Loď vypadala stále stejně, ačkoliv byla vlivem počasí kompletně přestavěna. Otázka tedy zní, zda se jedná o totožnou loď.
⁶ Petr ŠOUREK, „Svatý Martin H. čili Sebevražda jednoho filozofa.“, rozhlasový pořad, 33:10 min., Český rozhlas Vltava, 11. listopadu 2017, http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3948382 (cit. 15. 04. 2018).
⁷ Václav CÍLEK, „Antropocén – velké zrychlení světa“, Vesmír, březen 2016, č. 95, s. 146–147.
⁸ Lukáš LIKAVČAN, „Věk nelidského rozumu“, a2alarm, 05. května 2016, https://a2larm.cz/2016/05/vek-nelidskeho-rozumu/ (cit. 14. 04. 2018).
⁹ Marie MEIXNEROVÁ, #mm net art, Olomouc: Edice PAF 2014, s. 21.
¹⁰ Slyšeno v rádiu Český rozhlas Vltava (možno dohledat v citátech M. L. Kinga na adrese https://citaty.net/autori/martin-luther-king/).