Audiovizuální esej Forensickness Chloé Galibert-Laîné na první pohled vypadá jako film o filmu, rozvíjí se však jako pátrání po souvislostech fenoménu kolektivního amatérského vyšetřování v prostředí sociálních sítí. Východiskem a předmětem jejího výzkumu se stal film kanadského experimentálního filmaře Chrise Kennedyho Watching the Detectives (2017), který problematizuje kolektivní tzv. crowdsourcované vyšetřování bombového útoku během bostonského maratonu v dubnu 2013. Kennedy zkoumá nutkavost tohoto gesta a jeho estetický rozměr, Galibert-Laîné zkoumá gesto samotné v různých kontextech tím, že je napodobuje a stává se protagonistkou svého filmu. Jde o svého druhu re-enactment, během něhož autorka podrobuje drobnohledu své motivace a emoce pro pochopení motivací a emocí cizích, vše nakonec reflektuje. Pro analýzu tohoto fenoménu autorka využívá hybridní formy mezi videoesejí a desktop filmem.

Forensickness začíná jako divácký deník k filmu Watching the Detectives. Chris Kennedy vytvořil němý střihový film kombinující amatérské fotografie a komentáře publikované bezprostředně po atentátu v sociálních internetových diskuzních fórech Reddit, 4chan ad. využívaných zejména (ale nejenom) ve studentském prostředí. Galibert-Laîné vše nechává zobrazit na ploše svého počítače prostřednictvím oken spuštěných programů, tato scéna daná rámem monitoru jejího notebooku se proměňuje variací množin obsahujících jednotlivé obrazy (fotografie, video, nákresy) a texty (chatová okna, notes, rozepsaný email). Tento princip zobrazení, který autorka využila již ve svých předchozích projektech (Watching the Pain of Others (2018), Bottled Songs (2017–2020) aj.), představuje určitý druh displeje (výlohy). Pravidelně tento display přerušuje přehráváním filmů, které autorka cituje (They Live, Patriot’s Day aj., viz dále), nebo deníkovým záběrem do jejího pokoje, v němž celý film vzniká. Střihová skladba v ploše obrazu (počítačové obrazovky) i v časové ose trvání filmu obrazy a texty usouvztažňuje a vytváří určitý portrét autorčiny mysli studující kolektivní úsilí uživatelů internetových diskuzí v pátrání po spravedlnosti. Galibert-Laîné zdvojnásobuje odstup, s nímž lze puzení k rozřešení situace v prostředí sociálních sítí nahlížet. Skrze analýzu objektu zkoumání zvoleného Kennedym se dotýká stejného předmětu, ale studuje ho současně z hlediska formy a v širším kontextu současných kulturních a sociálních praktik. Zkoumáním této touhy po nalezení vysvětlení a smyslu, proč věci jsou, jak jsou, v konečném důsledku analyzuje i vlastní tvůrčí analytické strategie.

Pečlivá analýza struktury Kennedyho filmu, zdrojových materiálů a dalších zdrojů, které se v této souvislosti zdají být relevantní, odhaluje jistý forenzní pattern, vyšetřovací gesto rozpoznatelné v různých vrstvách současné audiovizuální kultury, kam spadá i reprezentace práce vyšetřovatelů v médiích. Na obrazovce počítače – desktopu (příp. televizoru) – se všechny ať již fikční, dokumentární, ilustrativní, či autentické obsahy setkávají a prolínají. Galibert-Laîné nejprve podle vnějších znaků vizuální analýzy (použití geometrických tvarů, textových popisků a šipek pomocí jednoduchého grafického programu), kterou provedli uživatelé Redditu, přichází na spřízněnost mezi amatérskými vyšetřovateli atentátu a filmovými a televizními fanoušky-vyšetřovateli (forensic-minded fans, Jason Mittel). Tito fanoušci se věnují pečlivému zkoumání filmů a hledají skryté detaily, filmové chyby a nedůslednosti ve filmu viditelné, své nálezy graficky zvýrazňují a pak je sdílejí v sociálních internetových diskuzích. Bostonský atentát na maratonu se rovněž stal dramatickou látkou hollywoodského filmu Patriot’s Day (Peter Berger, 2016), v němž skupina charismatických, genderově i rasově vyvážených detektivů s velkou rychlostí pomocí analýzy fotografií nachází podezřelé. Galibert-Laîné srovnává herecké předvedení práce profesionálních detektivů a práce, již odvedli neznámí přispěvatelé ve fóru Reddit. Největší odlišnost podle ní spočívá v technologicky sofistikovaných nástrojích, které k analýze volí hraný tým FBI. Nakonec autorka poukazuje na to, že samotná reprezentace vyšetřování terorismu v hollywoodské kinematografii věrně vychází ze způsobu spektakularizace vědeckých expertních analýz ve zpravodajství určených pro veřejnost. Prostřednictvím databáze Youtube nás seznamuje se záznamy, na nichž hovoří skuteční vyšetřovatelé FBI, používají podobné technologické nástroje vizualizace (3D modelování, mapování objektů ad.) a zobrazují totožné autentické dokumentární záběry z pouličních kamer, jaké jsme již mohli vidět coby diváci Patriot’s Day a podobných filmů.

Autorka videoeseje v tomto kontextu post-pravdy do svého jemného a velice osobního voice-overu zakomponovala citace z Kosmosu Witolda Gombrowicze, v nichž protagonista románu (její literární alter-ego) pátrá po formě, souvislostech a smyslu chaosu, přičemž v skrytu duše tuší, že bude z velké části tvůrcem významů právě on sám. Ženský voice-over v první osobě je ve filmu Forensickness silným sdělovacím a reflexivním prostředkem. Narušuje kategorii vševědoucího (mužského) jistého vypravěče tolik ukotvenou v dokumentární filmové, televizní rozhlasové tvorbě, jíž občas tvořil protiváhu právě voice-over ženský, který nezřídka kladl naivní doplňující otázky pro ukotvení konstruovaného narativu. Autorka považuje vyprávění v první osobě za nástroj, jímž se lze dotknout diváka a jeho myšlení: „když mluvím v první osobě, diváci odpovídají v první osobě“ (záznam ze semináře Cine UTDT květen 2020, Univerzita Torcuato Di Tella, Argentina).

Forensickness from Chloé Galibert-Laîné on Vimeo.

V závěru filmu Chloé Galibert-Laîné ukazuje svou myšlenkovou mapu, již vytvořila na zdi svého pokoje. Schéma obsahuje všechny prvky, s nimiž během filmu pracovala (snapshoty a repliky z filmů, text komentářů a fotografie uživatelů sociálních sítí, citace z textů Jacquese Rancièra, Witolda Gombrowicze apod.), propojené šipkami a doplněné popisky. Toto fyzické schéma objektů reflexe, které odráží proces hledání skryté reality, daleko více vypovídá o autorčině vlastní slasti z kombinování a ochočování náhody ve prospěch významů. Galibert-Laîné to reflektuje a film je proto velmi svěží a ostrou reflexí naší současné technologicko-mediální situace, která těsně spojuje intimní a veřejné virtuální prostory stejně jako sbližuje prožívání fikčních obrazů a objektivizovaných obrazů autenticky žité skutečnosti. 

Prostřednictvím dalších Youtube příspěvků odhalujících faleš retušovaných fotografií či videozáběrů nebo naopak návodů, jak vylepšit estetiku našich vlastních obrazů, nás Galibert-Laîné uvádí do kontextu všeobecné vizuální gramotnosti v postprodukci obrazu a poukazuje na rozšířenou ostražitost před obrazy. Tato již zlidovělá nedůvěra v obraz, v to, co na jeho povrchu vidíme, a snaha dostat se do něj a za něj charakterizuje záměr jak amatérských internetových detektivů, tak i snahu autorky. Galibert-Laîné je si však vědoma své výhody, což je schopnost zaujmout k objektu i procesu zkoumání odstup a zprostředkovat kritickou rovinu, v níž je toto tíhnutí k prozřetelnosti a samotné gesto zkoumání schopná reflektovat. Skrze četné odkazy do popkultury (Youtube příspěvky, filmy jako They Live, John Carpenter, 1988) a k jiným uměleckým dílům (Watching the Detectives (2017), Lost (belit sağ, 2014), Lost Case (Roman Štětina, 2014), zachycuje fenomén podezřívavosti ve viděné a slast z pátrání, kombinatoriky a vytváření souvislostí, které hovoří o současné postdigitální kultuře v širších kontextech. Jedním z těchto kontextů může být rozšířený přístup k médiím a bezprecedentní konektivita. Podobně jako knihtisk v očích filosofa Viléma Flussera způsobil inflaci textů, kdy „názor měl každý“, ale „nikdo neměl znalosti“ (On Human History as TV Drama, 1991), současná technologická mediální situace způsobuje proliferaci komplexních diachronních narativů a interpretací technologických obrazů naprosto znemožňujících instituci pravdy.

K zdánlivé objektivizaci skutečnosti dochází mj. právě skrze její zachycení pomocí objektivu fotoaparátu nebo digitální kamery, která umožňuje režim přímého přenosu (současné natáčení a sdílení natočených obrazů), a distribuci veřejnými mediálními kanály na obrazovky počítačů, televizorů a telefonů. Tuto fikcionalizaci reality problematizoval libanonský umělec Rabih Mroué ve své performativní přednášce The Pixelated Revolution (2012), kdy poukazoval na to, že se lidé, kteří dokumentovali střelbu během Syrské revoluce pomocí kamer na svých telefonech, zapomínali u sledování obrazovek telefonů, jejichž obsah nedokázali vyhodnotit jako právě se odehrávající,  a často za to zaplatili životem. Divák si smrt kameramana uvědomil ve chvíli, kdy byl horizontální obraz stržen, ztratil svůj referent a video skončilo. Kameraman si to již uvědomit nestihl.

Jak se vypořádat s těmito posthistorickými událostmi, které mají dvojí existenci? Abstraktní reálnou a konkretizující se skrze svůj mediální technologický obraz. Lavírování na hranici reality a fikce. Rumunská revoluce, útok na věže World Trade Center, Syrská revoluce a Arabské jaro a mnoho dalších události, které aniž by se stačily pořádně stát politickými historickými okamžiky, proměnily se v technologické obrazy, jež v sobě kondenzují a nerozlučně taví rozměry virtuality, fikce a reality. Působí ve všech rovinách emocí, imaginace a intelektu zároveň. Hlavně ale produkují diskurs šířící se rozmanitými kanály v různých podobách, který je však pro vlastní proliferaci rezistentní vůči dialogu schopnému produkovat skutečně nové a významu plné informace. 

Desktop, plocha počítače, je tímto tavícím kotlíkem, optická vlákna vydávaná za křišťálovou kouli šálí zdáním nezrušitelné bezprecedentní všeobecné dostupnosti. Předivo internetu skrze klíčová slova a hyperlinky spojuje věci do pružné fraktální pavučiny a stává se pekelnou kombinatorickou hrou. Kennedyho film, sociální sítě a diskuzní fóra jako Reddit, zpravodajství, hollywoodské filmy, samotný film Forensickness jsou všechny stejně dosažitelné právě z desktopu. Zároveň plocha počítače tvoří jakési přirozené prostředí pro problematizaci všech svých možných obsahů, tvoří jistý daný rámec reflexe. Odsud asi také vychází umělecká pozornost současným audiovizuálním tvarům, jako jsou videoesej, desktop film nebo performativní přednáška či jejich kombinace, kdy se plocha počítače stává místem reflexe a vizualizace, ne pouhé přípravy. Není jednoduché a snad ani důležité definovat zmíněné formy jako žánry, autor videoesejí a teoretik Kevin B. Lee považuje video/filmovou esej za tvar, který nejenom studuje určité téma (historické, politické, sociální apod.), ale také problematizuje způsob přemýšlení o tom, co vidíme (Video essay: The essay film – some thoughts of discontent, 2017), tvoří portrét autorovy mysli, který se vzpírá očekávání tématu, žánru i formy. Jde o intelektuální hry s pojmy, texty, obrazy, filmy, virtuálními sociálními prostředími, jež strukturuje subjektivní vhled autora a často, ne však bezpodmínečně, ho provází i jeho hlas (případně někomu svůj hlas propůjčuje). 

Chloé Galibert-Laîné tyto umělecké metody a svůj zájem o audiovizuální výpovědi vzniklé v prostředí internetu a charakteristické postupy apropriace online objektů (obrazy, zvuky, texty…) rozvíjí ve svém doktorském projektu zaměřeném na tzv. Netnographic cinema (viz např. Netnographic Cinema as a Cultural Interface, Iluminace 2/2020). Propojením uměleckého a akademického výzkumu vytváří prostor pro uchopení problému jak z vědeckých pozic, tak z křehčích pozic empatie dostupných uměleckému vnímání. Podobná multidisciplinarita, mísení heterogenních složek a různých rejstříků opět odkazuje k paradigmatu post-produkce (Bourriaud, 2000), které se v kontextu další post-fenoménů (post-pravda, post-digitalita…) stále jen prohlubují. Film, či chcete-li přesněji, digitální videoesej, Forensickness můžeme vnímat jako ještě velmi přívětivou pozvánku do tohoto post-historického světa komunikačních technologií. Dílo nás provází jeho přivrácenou stranou a osvěžuje intelektuální hrou v prostoru sdíleného kulturního intertextu. Další již zmíněná díla autorky, jako Bottled Songs: My Crush Was a Superstar (2017) nebo Watching the Pain of Others (2018), jsou sondou nesrovnatelně temnější.

Forensickness, A desktop diary inspired by Chris Kennedy’s Watching the Detectives

(Forenzničení, Deník z plochy počítače inspirovaný filmem Watching the Detectives Chrise Kennedyho) 2020, Chloé Galibert-Laîné

Film byl uveden na světových festivalech jako Melboune International Documentary Film Festival 2020, FIDMarseille 2020 (zvláštní ocenění poroty) nebo Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava 2020 ad.