Nová série Adama Curtise Can’t Get You Out of My Head, zamýšlející se nad neschopností jednotlivců i kolektivů proměnit realitu, patří k tomu nejlepšímu, co uznávaný britský novinář a dokumentarista vytvořil. 

Žijeme ve zvláštních časech. Lidská společenství po celém světě jsou polarizovaná. Lidi frustruje nerovnost a korupce. Důvěra v elity v posledních letech rapidně poklesla. Do toho celou planetu postihla virová pandemie, která mnohé stávající rozdíly ještě prohloubila. Mocní si zjevně nevědí rady. Stále větší část populace se ve snaze o porozumění přítomnosti upíná ke konspiračním teoriím. Ty dnešní svět vysvětlují srozumitelněji než věda, náboženství či politika. Díky internetu si přitom každý může vybrat takovou, která odpoví zrovna jeho otázky. 

Ambice postihnout komplexní systémy formující realitu je vlastní také Adamu Curtisovi. Autor řady oceňovaných dokumentárních filmů a sérií se ale oproti konspirátorům neuchyluje k senzačním, fakticky nepodloženým závěrům. V událostech moderních dějin již přes třicet let hledá vzorce a paralely a vsazuje je do širších ekonomických a sociopolitických souvislosti. Dnešní dobu se snaží učinit přehlednější bez toho, aby ji zjednodušoval. Uvědomuje si, že jsme součástí extrémně složitých celků, ale oproti lidem šířícím fake news a popírajícím objektivní realitu zatím nerezignoval na možnost, že je dokážeme pochopit a změnit. Ve své novince se naopak zamýšlí mimo jiné nad tím, jaké externí vlivy činí konspirace v očích jednotlivců stále lákavějšími.

DJ Curtis  

Curtisovy rané projekty pro BBC jako Pandora’s Box (1992) nebo The Mayfair Set (1999) byly sice tematicky smělé, ale formálně se až tolik nelišily od jiných pořadů britské veřejnoprávní televize. Jeho postupné opouštění lineárního vyprávění ve prospěch asociativních a emocionálních spojů a estetiky blízké videoartu, avantgardní kinematografii a sociálním sítím, dosáhlo vrcholu s letošním Can’t Get You Out of My Head. 

Monumentální šestidílnou sérii, trvající dohromady přes osm hodin, lze sledovat jako ambiciózní završení Curtisova dlouhodobého dokumentárního projektu, v němž se snaží dekonstruovat moderní mocenské mechanismy. Projevuje se to nejen rozvinutím či rekontextualizací témat, jimiž se zabýval v sériích The Century of The Self (2002) a The Power of Nightmares (2004) a zejména pak v dvouapůlhodinovém filmu HyperNormalisation (2017), ale také dosud nejnápadnějším odklonem od konvencí televizní dokumentaristiky a žurnalistiky.

Curtis stejně jako jeho kolegové vytěžuje televizní a filmové archivy. Dřív navíc v tradici výkladových dokumentů často využíval mluvících hlav různých odborníků. Coby následovník Frankfurtské školy nicméně kriticky přistupuje nejen k řídicím systémům, ale také k jejich reflexi v masmédiích. Vybírá si různé obskurní, méně známé archivní záběry a ukázky, z nichž pak experimentálními střihovými postupy skládá dohromady své argumenty. Materiály, které v minulosti informovaly o určitých fenoménech, využívá ke kritice přítomnosti.

Remixováním obrovského množství převzatých záběrů, které jsou přeskupovány dle potřeb vypravěče, Curtis upozorňuje na konstruovanost a neobjektivitu mediální reality. Jednotlivé audiovizuální fragmenty, ať už jde o animovaný seriál, čínskou budovatelskou operu nebo hollywoodský blockbuster, neplní čistě ilustrační funkcí. Jsou nasycené významy, které se – podobně jako slova ve větě – proměňují podle toho, jak jsou za sebe skládány. Jedním z umělců, k jejichž odkazu se Curtis hlásí, je nepřekvapivě americký prozaik John Dos Passos, který ve svých literárních kolážích propojoval do souvislého tvaru útržky nalezených textů.

Can’t Get You Out of My Head ještě názorněji než Curtisova dosavadní tvorba dokládá, proč je pro britského filmaře rozbíjení ustálených narativů klíčovou strategií. Příběhy, jež nám masová média podřízená dominantnímu diskurzu sdělují, ze své podstaty nemohou ukázat alternativu ke stávajícímu systému a vést k narušení statu quo. Popkultura v očích Curtise přispívá k předvídatelnosti našich soukromých i politických rozhodnutí. V Can’t Get You Out of My Head připomíná, že naplněna nebyla ani představa, že k osvobození manipulovaných mas povede internet.

Velké technologické společnosti založené mladými idealisty ze Silicon Valley se podle Curtise po jedenáctém září zapojily do masivního sběru dat a nyní jsou jen dalšími subjekty naplňujícími zájmy elit. Jak v páté epizodě dokládá průřez dějinami Velké Británie a Spojených států, moc je současně udržována pomocí uměle vytvářených nepřátel a národních mýtů, které hlavní zdroje dobových problémů situují jinam, než kde se skutečně nacházejí. V případě Česka a Slovenska například do komunistické minulosti obou států.

Souhra uvedených mediálních a politických okolností přispívá k přesvědčení, že paralyzující chaos současného světa, z něhož se navenek vytrácejí veškeré jistoty, je něco daného, co se prostě stalo. Nikoliv něco, co jsme jako lidé stvořili a co je v naší moci přetvořit, jak vyjadřuje citát antropologa Davida Graebera, kterým Curtisova nová série začíná i končí: „The ultimate, hidden truth of the world is that it is something that we make, and could just as easily make differently“. 

Rozkladný vliv individualismu

Kam se ale vytratily radikální politické vize? Proč jsme přestali věřit, že dokážeme realitu změnit a smířili jsme se stavem, který v nás probouzí depresi, úzkostné stavy a strach z budoucnosti? Curtis dlouhodobě spatřuje příčinu v nadvládě technokratického racionalismu a individualistické logiky. Aby přiblížil, z jakého důvodu lidé napříč zeměkoulí souhru obojího přijali jako jedinou možnost, jak se vztahovat k realitě, vrací se do šedesátých let, kdy se vyrojilo množství odhodlaných revolucionářů a kontrakulturních hnutí.

Lidskoprávní aktivista Michael X v Británii, členka Strany černých panterů Afeni Shakur v USA i manželka čínského komunistického vůdce Mao Ce-tunga Ťiang Čching chtěli nabídnout alternativu k přežívajícím mocenským strukturám. Nikdo z nich ale svou představu nové společnosti nakonec nedokázal realizovat. Podle Curtise kvůli tomu, že se sami stále nacházeli v područí starých myšlenkových systémů, což vedlo k jejich vnitřnímu konfliktu mezi skupinovou solidaritou a individualismem. Napětí mezi oběma principy, projevující se v příbězích jednotlivců, myšlenkových směrů i jednotlivých států, dynamizuje celou sérii. 

V sedmdesátých letech představili politici a ekonomové svět osvobozený od velkých idejí minulosti. Snění o společenském převratu nahradila touha po penězích. Každý se začal rozhodovat zdánlivě svobodně a sám za sebe. V éře Ronalda Reagana a Margaret Thatcher pojetí voličů jako konzumentů ještě zesílilo. Doba tržního kapitalismu a krajního individualismu, kdy všichni sledují jen vlastní zájem a snaží se vyzrát nad ostatními, proměnila ideu masového hnutí v nedosažitelnou utopii.

Ve 21. století podle Curtise došlo k ještě jedné podstatné změně. Namísto sebevědomých jedinců, přesvědčených, že dokážou pohnout světem, tvoří současnou civilizaci miliony neurotických a nejistých bytostí. Čím víc si myslíme, že sami sobě rozumíme, tím bezbranněji se cítíme. Způsob, jakým je dnešní společnost organizována, vytváří na člověka enormní psychický tlak. Podle dominujícího neoliberálního narativu jsou přitom příčinou duševních onemocnění problémy ve vztazích a rodině nebo neurochemická nerovnováha v mozku. Máme věřit, že nejde o problém vyžadující kolektivní řešení, ale o něco, co by se měl vypořádat každý sám kombinací terapie a medikace. 

Uvedená taktika, kterou kulturní teoretik Mark Fisher nazval „privatizací stresu“, ale opomíjí širší sociopolitické faktory a skutečnost, že odstranění duševní nepohody může spočívat i ve vytvoření společnosti s důvěryhodným politickým vedením a fungujícím systémem sociálního zabezpečení, která lidem zajistí základní potřeby, nabídne jim práci, jídlo, fungující zdravotní systém, pocit bezpečí a jistoty. Dnes tak sice paradoxně žijeme ve společnosti točící se okolo jednotlivce, ale zároveň ve společnosti, která tužby jednotlivců uspokojivě nenaplňuje. 

Moc představivosti

Přes převážně skeptický tón a jako refrén opakované spojení „nothing changed“, není Curtisovo meandrující vyprávění zcela beznadějné. Popisem řady neúspěšných pokusů o revoluci v Can’t Get You Out of My Head upozorňuje na chyby, jichž jsme se v minulosti při snaze o prosazení spravedlivějšího systému dopustili, a zdůrazňuje, jak se lidé navzdory všem selháním nepřestali snažit. Nedává možná návod, jak změnit svět, ale představuje dost příkladů, jak to nedělat. Nemá například smysl čekat na spasitele, který nám dá všechny odpovědi. 

Curtis v rozhovorech často cituje myšlenky sociologa Maxe Webera, podle kterého jsou ekonomické vztahy formovány kolektivními vzorci chování, například protestantskou výchovou. Záleží, jaký význam jednotlivci svým činům přisuzují. Pokud změníme kulturu, výchovu a způsob, jakým přemýšlíme o své roli v systému, mohli bychom odvrátit destrukci, k níž míří neregulovaný kapitalismus, prudký technologický rozvoj a postupující industrializace. Poslední epizoda naznačuje, že impulzem k přemýšlení o jiné realitě by mohla být koronavirová krize, bolestivě zviditelňující neférové nastavení systému. Nelze přehlédnout, že čím níž se člověk nachází v mocenské hierarchii, tím spíš se včas nedočká vakcíny, nakazí se a zemře. 

Curtisova fascinující cesta ke kořenům konspiračních teorií, umělé inteligence, marketingově orientované politiky nebo čínského státního kapitalismu je přes zastřešující motiv napětí mezi individuální a kolektivní akcí náročnější na sledování než jeho předchozí filmy a série. V nich obvykle zkoumal jednu ústřední tezi a napříč časem sledoval několik osob snažících se dát smysl okolnímu dění. 

Zrod konzumní kultury v The Century of the Self objasňoval na příbězích příbuzných Sigmunda Freuda. Nástup vyhroceného individualismu v All Watched Over by Machines of Loving Grace (2011) spojil s osudem nejdřív zavrhované, poté oslavované pseudofilozofky Ayn Rand. Byť Can’t Get You Out of My Head širší témata také zpracovává skrze vtahující dramatizaci životních peripetií komplikovaných a ambivalentních jednotlivců, ve výsledku více připomíná kolekci volně provázaných příběhů. Od opiových válek mezi Čínou a Británii po zavraždění amerického rappera Tupaca Shakura. Od teroristických útoků Frakce rudé armády k vibrátorům sbírajícím data o našem chování. 

Série se sice k některým příběhům a figurám vrací, navzájem je prolíná, usouvztažňuje a vsazuje do nových souvislostí, z čehož je patrná důsledná kompoziční promyšlenost, ale tematické spoje jsou abstraktnějšího rázu. Jakkoliv je Curtisův mimoobrazový komentář velmi explikativní, čímž se jeho tvorba liší od videosejů Chrise Markera nebo Jeana-Luca Godarda, paralely a vztahy mezi lidmi a událostmi si často musíme domýšlet. 

Jeho s klidem a nezaujatě pronášené výroky o teorii chaosu, státních převratech a úpadku západní civilizace navíc často doprovázejí obrazové materiály nesoucí zdánlivě zcela odporující sdělení. Třeba Curtisovy oblíbené záběry tancujících lidí nebo video kočky ve žraločím oblečku, která se vozí po pokoji na robotickém vysavači. Také těmito ironickými kontrasty a diskrepancí mezi obrazovou a zvukovou složkou, ještě zesílenou nečekanými volbami doprovodných popových songů, jsou podrývaný konvence mainstreamové dokumentaristiky založené naopak na souladu mezi obrazem a zvukem a zřetelných logických souvislostech. Curtis dává divákům při procházení jeho narativními labyrinty mnohem větší volnost. 

Neobyčejně hutná, rozmáchlá a poctivě zrešeršovaná série tudíž vedle historických faktů respektuje také divákovu inteligenci. Nepůsobí jako přednáška předkládající známé, absolutně se tvářící pravdy. Jde o intelektuálně stimulující, esteticky vzrušující umělecké dílo plné nečekaných úhlů pohledu, které vás dokáže přimět znovu a jinak promýšlet již zdánlivě „vyřešené“ kapitoly z dějin dvacátého a jednadvacátého století. 

Porozumění tomu, na jakých základech stojí současné vynucování a udržování politické moci a zejména pak naše přesvědčení o tom, co jako jednotlivci (ne)zmůžeme, je přitom stěžejní, pokud chceme nahlédnout za dominující ideologické a mocenské rámce a být vůbec schopni představit si k nim nějakou alternativu.

Sérii lze stejně jako další dokumenty Adama Curtise zhlédnout na YouTube kanálu Adam Curtis Documentary. 

PIC BBC