Atraktivní celovečerní dokument věnovaný průkopnicím elektronické hudby vzbudil u kritiky i diváků velký ohlas, československé publikum se s ním mohlo setkat v online formě dokumentárního festivalu MFDF Jihlava. Ocenění získal hned na několika filmových festivalech jako například SXSW festival (South by Southwest), CPH:DOX (Copenhagen International Documentary Festival) nebo Sheffield Doc/Fest. Zda jde však o milník v interpretaci a zobrazování historie mladého odvětví umění hudby není tak jednoznačné.

Film Lisy Rovner představuje vrstevnatý a několikanásobný portrét ženy v elektronické hudbě umožněné nástupem syntezátorů ve 20. století. Elektronická hudba a její technologické nástroje jsou představeny jako nová možnost umělecké tvorby zbavené genderových předsudků a otevřené ženám, což bylo v poválečné době výjimečné. Na rozdíl od klasické hudby byla tato prostá institucí a aparátů, jimž by předsedali muži. Nový způsob hudební tvorby napříč různými žánry (musique conrète, syntetická, minimalistická, elektro-akustická hudba…) a možnostmi její postprodukce vytvořil svobodný prostor pro realizaci originálních nápadů a výrobu vlastních nových nástrojů. A přestože si tato hudba zjednala přístup nejenom k publiku marginální kultury, v oficiálních hodnotících institucích a průmyslovém odvětví (radio, film) nebyla dlouho za umění pokládána.

Film pracuje s archivními záznamy, jejichž prostřednictvím promlouvají průkopnice tohoto žánru v západní Evropě a Spojených státech amerických. Jejich protagonismus je doplněn vzpomínkami na ně a reflexí jejich tvorby současnými hudebníky a hudebními teoretiky, kteří dokáží jejich přínos zasadit do širšího kontextu dalšího vývoje elektronické hudby. Tito mluvčí se ve filmu objevují pouze ve zvuku, obraz není zatížen „mluvícími hlavami“ a skrze archivní záběry evokuje atmosféru doby od 50. do 80. let 20. století. Díky archivním materiálům rovněž zazní úryvky z děl portrétovaných žen, dobová mainstreamová i klasická hudební produkce. 

Daphne Oram

Režisérka pomocí found footage ilustruje nebo glosuje řečené, jako když ve scéně na taneční zábavě z jukeboxu zní experimentální skladba Laurie Spiegel a mladí lidé na ni tančí jako na rokenrol. Použití obrazů konzumní společnosti od 50. do 70. let 20. století v kontrastu s experimentální elektronickou hudbou je jedním z postupů, kterým film kontextualizuje zjev této tehdy marginální hudby. Toto spojení, k němuž ve filmu často dochází, není však pouze účelové, pokud se dostala díla elektronické hudby do bližšího kontaktu s širokým publikem, bylo to právě skrze popkulturu (1956, Forbidden planet, hudba Bebe a Louis Barron; 1962, Dr. No, 1964, Goldfinger Daphne Oram; 1963, Dr. Who, Delia Derbyshire (Ron Grainer)) a reklamu (Suzanne Ciani) nebo prostřednictvím rozhlasu (Daphne Oram byla pracovnicí BBC, kde se jí postupně podařilo vybudovat ateliér).

Film, jímž nás provází hlas Laurie Anderson, vzdává hold Suzanne Ciani, Claře Rockmore, Delii Derbyshire, Daphne Oram, Eliane Radigue, Bebe Barron, Pauline Oliveros, Maryane Amacher, Wendy Carlos a Laurie Spiegel a umožňuje pozoruhodný ponor do elektronické hudby, v níž svou roli sehráli tyto průkopnice, bílé ženy (vyšší střední třídy) náležejících do západního světa. Přestože východisko dát hlas a rozrušit ticho ženské stopy v počátcích vývoje elektronické hudby je pochopitelné a legitimní, vzniká jakási biologická, etnografická a sociální kategorie, jíž se vymykají (kromě mužských tvůrců, kteří však ani v tomto filmu nejsou zcela opomenuti, pouze nezastávají obvyklá přední místa) ženy s jinými kořeny a s omezenějšími možnostmi, než jsou zmíněné tvůrkyně. Otázkou tedy zůstává, zda jde o individuální taxonomii režisérky nebo zda ženy na jiných kontinentech, z jiných kulturních a ekonomicko-sociálních prostředí neměly takové možnosti, aby se do tvorby tohoto žánru mohly vepsat nebo si zjednat viditelnost.

Maryanne Amacher

Demokratičnost technologických nástrojů v hudbě je stejně limitovaná jako v audiovizuální tvorbě, což lze pochopit na příkladu rozšíření analogového videa tzv. portapakové revoluce (1967). Přístroj určený k masovému šíření byl však přístupný pouze tomu, kdo měl přístup k tomuto trhu a prostředky na pořízení samotného zařízení, příslušenství a spotřebního materiálu, případně postprodukčního aparátu nebo si mohl dovolit náklady na zpracovatelské služby. Tranzistor, součástka pro stavbu syntezátoru, je rovněž znakem komodity. Hovoříme tedy o jistém druhu emancipace ke konzumu buržoazní třídy. Podobná artikulace platí uvnitř západní kultury, které jsou tyto vzorce vlastní, neboť v podstatě vystihují vývoj západního umění. Je proto nutné vlastní kulturu problematizovat v těchto intencích a v současných kontextech Black matters a dekoloniálního uvažování, což může být velmi obohacující, jsme-li toho schopni.

Suzanne Ciani

Film je zábavný svou lehkou a hravou formou na pomezí popu a experimentu s archivem, přináší zajímavé dobové výpovědi zkoumaných hudebnic, jejich výběr však vyvolává rozpaky. Vedle pohlaví vybrané hudebnice spojuje snad jen přístup k univerzitnímu vzdělání a uměleckému prostředí. Každá z nich volí rozmanité umělecké přístupy, nástroje a zaujímá různé politické postoje. Clara Rockmore se ve své tvorbě bez syntezátorů naprosto dobře obejde, Pauline Oliveros je aktivistkou a své nástroje si zčásti staví sama, Wendy Carlos se v okamžiku vydání svého prvního studiového alba Switch-on Bach (1968) teprve ženou stávala atd. Má-li být jediným jednotícím kriteriem jejich pohlaví, není toto převrácené zrcadlo kultuře bílého muže málo? „Žena a elektronický instrument“ připomíná popisek z encyklopedie vynálezů 19. století spíše než slibné východisko pro přehodnocení historie kultury. Doufejme však, že se tento výkop Lisy Rovner stane provokativní inspirací pro další tvůrce, posluchače a teoretiky umění (hudby), kteří překročí limity tohoto filmového vyprávění.

(Název článku odkazuje na text Pauline Oliveros And Don’t Call Them ‘Lady’ Composers (1970, NYtimes), v němž  autorka popisuje situaci skladatelek v hudbě od 60. let 20. století a kriticky se vymezuje k označování skladatelek, které je vyděluje a snižuje jejich vážnost.) 

Sisters with Transistors, Lisa Rovner, 2020