Je horoucí den, pravděpodobně jeden z nejteplejších v srpnu. Přesto se vydávám na další zvukovou procházku opět z Budafoku, ale směrem k centru. Uši i intuice mě opět táhnou k Dunaji. Vyrážím proti proudu, míjím stoku,¹ ve které je pohřbeno několik supermarketových vozíků. Neslyším hluk aut, protože se schovává za industriální komplexy, kolem nichž budu několik kilometrů procházet. V první továrně se vyrábějí skleněné mozaiky.² Slyším, jak se jeřáby pomalu posunují po dunících ocelových základnách. Jinak je ale cesta nečekaně klidná. I Dunaj je překvapivě klidný.

Procházím pomalu nesnesitelným poledním budapešťským vedrem. „Chůze je stále nejlepší způsob, jak jít pomaleji než jakákoli jiná vynalezená metoda,“³ jak napsal Frédéric Gros, filosof chůze. Každá procházka nám prodlužuje život. Každou sekundu, minutu, hodinu prožíváme intenzivněji, s hlubokým dechem a pocitem živějšího prožitku. Při dlouhých procházkách se proměňujeme, ztrácíme identitu, společenskou roli, pokušení být někým. Necháváme věci za sebou a získáváme pocit svobody. V polovině nekonečně dlouhé, poledním sluncem sužované stezky bez jediného stromu zaslechnu podivný zvuk píšťal rychle opakovaně pískajících po oktávách nahoru a dolů. Netuším, co je to za zvuk. Když mám pocit, že se k němu přibližuji, ztichne. A pak to nečekaně přijde. Ticho! Dusivé horké letní ticho. Jakoby se celé město a čas na chvíli zastavily. Ticho nás koncentruje, zbystřuje smysly, protahuje čas, uvolňuje napětí. Ticho nás obyčejně obohatí víc než společnost.⁴ Přišel jsem snad o sluch? Zavrávorám a posadím se na schody vedoucí k vodě. Kdysi tu asi kotvila nákladní loď. Když dopiju ticho do dna, vyrazím hledat stín zvuku. Onoho poledne bylo město překvapivě tiché, omráčené horkem.

Trajektorii II. jsem často využíval k experimentům s proměňováním zvukového charakteru cesty. Zkoušel jsem, jak interagovat s městem s využitím vlastních auditivních schopností rozšířených o různé způsoby poslechu včetně kompletního nahrazování reálných zvuků. Opakovanými procházkami za doprovodu amplifikovaných, rekontextualizovaných či zcela syntetických zvuků jsem tedy přenastavoval akustickou podobu města.

První variací bylo pouhé zesílení zvuku. Na sluchátkách připevněné malé citlivé binaurální mikrofony zesilovaly každý krok, sebemenší pohyb, každou zvukovou událost. Chůze se stává ještě fyzičtější a zvuky pronikavější. Krátkodobě toto zesílení přináší intenzivní a dynamický zážitek a zásadně ulehčuje zkušenost samotného poslechu, tolikrát variovanou při tradičních zvukových procházkách vedených zvukovými umělci. Při delším užití upozorňuje na zvukovou mobilitu, tedy skutečnost, že zvuk nevnímáme jako statický jev, ale jako neustále se proměňující, fluidní událost, která v každé chvíli přichází a odchází, rozšiřuje se, proniká. Dramatické zesílení si vyžaduje neustálou pozornost, která po delší době akceleruje v omamné, ale agresivní vnímání. Zkombinuje kolosální tělesnou neohrabanost s bolestivým ruchem velkoměsta. Hledání ticha se tak proměňuje ve smyslnou noční můru a chodec v úzkostlivě našlapujícího tajného agenta či hřmotný stroj.

Dalšími variacemi byla částečná či úplná záměna reálných zvuků za umělé, zprostředkované. Městský prostor se tak mění, ve všech případech je užito technologických zařízení a postupů, které samotný poslech proměňují či zcela popírají. Chodec/posluchač se pohybuje mezi reálným a imaginárním, přičemž konkrétní reálné prostředí je potlačováno. Výběr soundtracku ve sluchátkách, od dramatizující klasické hudby přes rytmizující minimalistické struktury až po terénní nahrávky zcela mimo kontext, přirozeně definoval proměnu auditivního vnímání městského prostoru.

Podoba zvuku je tedy v tomto případě výsledkem relačního procesu, ve kterém jsem jako chodec vyzýván hrát/improvizovat s městem. Chůze se stává experimentální interakcí s prvky objevování cizích kontextuálních zvukových krajin. Není se třeba divit, že je poslech hudby za chůze tak častý a populární, zprostředkovává totiž nekonečné variace tohoto experimentování. Důvody jsou ovšem i preventivní únik od rigidního hluku města, dynamika městského chodce, stres a také strach z přirozeného zvukového prostředí, které nám připomíná možnost ticha.

Procházení se sluchátky na uších, záměrně popírající reálné zvuky, jsem aplikoval pouze na této trase. Několik dlouhých procházek do centra města jsem naplňoval různým, v podstatě relaxačním audioobsahem a přemýšlel nad možností interaktivní formy související bezprostředně s prostředím, které jsem procházel a poznával. Při poslední procházce jsem se zaměřil na hledání podoby ticha v elektromagnetických vlnách. Zajímalo mě, jak a zda vůbec se proměňuje intenzita všudypřítomných elektromagnetických signálů z osobních i městských zdrojů z okraje města až do centra. Díky speciálnímu snímači sonifikujícímu frekvence v rozsahu 0,1 GHz až 2,5 GHz, jsem poslouchal kolísavé frekvence různých zdrojů, intenzivních hlavně poblíž budov a vysílačů. Některé obzvlášť agresivní vysoké frekvence jsem zachytil u továrenského komplexu a blíže k centru i pronikající táhlé zvuky elektrických tramvají. I při velké snaze, žel dle očekávání, se mi při elektromagnetické procházce podél Dunaje elektromagnetické ticho najít nepodařilo.

Text a audio vznikli ako záznam zvukových prechádzok, ktoré audiovizuálny umelec Michal Kindernay realizoval v júli a auguste 2017 v Budapešti. Sú súčasťou otvoreného projektu Trajektorie.

Poznámky