Városliget je rozlehlý městský park se vzrostlými stromy, proslulými lázněmi Széchényi, replikou hradu a jezírkem. V zimě se z něj line pára a z nedalekého ZOO jsou občas slyšet pro Maďarsko netypické zvířecí zvuky. Začínám na Náměstí Hrdinů a unikám z rozpáleného kruhového náměstí, které je zároveň kruhovým objezdem. V parku jsou auta slyšet zpovzdálí a postupně se hukot dopravy vytrácí úplně. Klid narušují jen sezónní stánky s hlasitou hudbou a jednou za čas zvuková atrakce v podobě projíždějícího autobusu. V městském parku se ještě v minulém roce konala řada protivládních a protikorupčních demonstrací. Pár nejvytrvalejších protestujících tu zůstalo a zabydlilo se v klidnější části uprostřed parku, ale i jejich hlasy utichly. 

V jižní části parku je slyšet mnoho ptactva, přesto se zde hodně kácelo a zřejmě ještě bude kvůli chystané kontroverzní muzejní čtvrti. Za parkem je dopravní tepna, kterou musím podejít úzkým podchodem, kde se ozvěnou násobí kroky. Následuje další podchod pod jednou z městských drah. Je to koridor, který odděluje centrum města a čtrnáctý obvod. Tato duchem zvláštně rozpolcená a někdy divoká čtvrť je ze zvukového hlediska fascinující. Nízké domky se zahradami střídají secesní vily s věžemi, občas letní hospůdka, kadeřnictví, kompost na rohu. Procházení touto dlouhou městskou alejí je jako komponovat skladbu s jemnými zvuky dvorků a zahrad s rytmy vodních rozstřikovačů a znuděných mňoukajících koček. V této ulici je slyšet, jak zde čas plyne jinak, jak se jinak žije. Komponování při chůzi je osvobozeno od prověřených obsahů, nezatěžkané uznanými myšlenkami či elaborovanými pravidly. Závisí na pohybu, na impulsech při dynamickém posunování se prostorem s osobitou lehkostí a rytmem. Výsledkem nemůže být tradiční, vykonstruovaná, těžká, zapsaná skladba, ale pronikavé a pružné provedení živé partitury nástrojem, který není ničím jiným než obyčejným naslouchajícím tělem v pohybu.

Touto trasou jsem chodil často a měl jsem tak možnost slyšet místa v různých denních hodinách a za různého počasí. Ráno se klidné ulice probudí do pracovního dne, jezdí více aut a je slyšet více spěchajících podpatků. Přes poledne vše ztichne, odpoledne se ruch vrací, ale večer zvuky ovládnou jen cvrčci, cikády a kočky. Dokonce i psi jsou v této čtvrti klidní. Ticho ztěžkne se stmíváním a přeruší ho pouze a, bohužel, často letadla klesající na budapešťské letiště. V tomto případě to tedy není městská doprava ani ruch centra, ale koridor leteckého provozu, který spolehlivě a velmi frekventovaně zvukem znečisťuje celou čtvrť. Při bloudění po usínajících ulicích však nacházím zvukově magická místa. Hlasy zpívajících žab v domnělé stoce prozrazují, že jde spíše o potok a že voda nemůže být tak špinavá, jak se zdá. Občas zakvílí daleká tramvaj nebo se ozve tichý hlas z potemnělých zahrad. Periferie a venkov jsou místa, která nás učí naslouchat. Jak hledám stále tišší a tišší místa, uvědomím si nakonec, že to já sám jsem největším zdrojem hluku.

Text a audio vznikli ako záznam zvukových prechádzok, ktoré audiovizuálny umelec Michal Kindernay realizoval v júli a auguste 2017 v Budapešti. Sú súčasťou otvoreného projektu Trajektorie.