Město je strukturováno do různých celků s vlastními centry, koridory, zelení a periferiemi. Vesnice, které se staly součástí větších měst, která je v zásadě prorostla, si někdy zachovají původní charakter a kouzlo, jindy se stanou bizarním slepencem architektonických stylů, urbanistických plánů a politických rozhodnutí. To samé platí i o zvukovém prostředí. Někdy se podaří uchránit mizející zvuky před městskou globalizací, industrializací, modernizací bydlení a dopravy. Některé zvuky zaniknou úplně. Stačí výměna tramvají, okenních rámů či změna životního stylu nebo funkce silnice. Zvuky a jejich mutace a proměny během dne tvoří město stejně tak, jako jeho infrastruktura, značení, nápisy na zdech či zkratky v parku. Na zvukové procházce se člověk stane flanérem, ale trochu jiným než jak o něm píše Walter Benjamin.

Přecitlivělým, podněty hledajícím v prchavých, ale intenzivních zvukových událostech, které se spíše než společenské či konceptuální formě blíží dezorganizaci či náhodě. A protože nám zvuk umožňuje vnímat skutečnosti mnohem dříve, než je spatříme očima, zvukový flanér trpí předtuchami a při procházkách město často nepoznává, protože ho vidí stále jako nové.

Vycházím opět z Budafoku, opět s rachotivými zvuky úctyhodné tramvaje číslo 47. Tentokrát se ale vydávám do kopců a brzy se ocitám ve strmých úzkých uličkách. Zdaleka je slyšet auto, které jen s námahou šplhá do kopce a dává to vědět vysokými otáčkami motoru. Když je v cíli, začne štěkot psů. Asfaltka se mění ještě v užší klikaté schodiště. Chodci nevědomě rozehrávají arytmické sekvence kroků se sólistkou na podpatcích. Ze dvorů a dveří na schodech jsou slyšet tiché intimní zvuky: útržky rozhovorů, šustění listí, volání, samomluva, rádio, televize, kočky. Když vystoupím až nahoru, míjím jakýsi kolektivní kompost, letní bzukot vos a much, hnijící ovoce. Našel jsem zbytky zvuků zmizelé vesnice a konce léta.

Procházím ulicí s nízkými domky a slyším jen rytmus ostřikovačů, u potravin na rohu stojí skupina hulákajících pijáků, zahýbám tedy do vedlejší uličky, ale hned mě prozradí štěkající pes, naproti se přidá druhý, o dům dál začíná zuřit třetí. Procházím ulicí, v níž každý dům má hlasitého hlídače. Ulice je střežena různými typy štěkotu, různých výšek, intenzit, podání a charakteru. Je to štěkající, trochu děsivý, trochu komický psí sbor, který když zahnu za rohem, hned hlasy ztrácí, až utichne úplně. Až na samém konci ulice, kde ústí další schody a kde je panoramatický pohled na řeku, si na chvíli sednu a poslouchám zvony kostelů s opět objevivší pískající továrnou.

Slyším, jak se zvuky dole pod kopcem míchají a pomalu táhnou směrem po proudu mohutným říčním koridorem. Slyším také hlasy, příběhy, emoce, věci a energie, které řeka na dlouhé cestě Evropou sbírá a kterých je najednou nějak moc, těžknou a některé se usazují na dně. Odvracím se od této připomínky města a vracím se do klidných ulic s nízkými domky a bzučivými zahradami. Zaujmou mě dlouhé komíny jen tak trčící  ze země. Jsou jich desítky, prozrazují sklepní komplexy, ve kterých se skladovalo víno  a v menší míře ještě skladuje i dnes. Vstupy do sklepů jsou pod kopcem. Snažím se poslouchat skrze komínové otvory v zemi, ale rozlehlost labyrintu prozrazují až kanály s tekoucí ozvěnou.

Slyším nějaké hlasy podivně nízko. Zjistím, že můstek nevede přes potok, ale že je pod ním hluboký sklepní průduch. Přecházím přes propast, zvuková krajina se pod studeným tlakem prohne, cítím jak je plastická, jak naráží na tichou část cesty, na vysokou kamennou zeď, od které se odrazí. Když tam jdu podruhé v noci, vidím ticho té propasti a slyším její hloubku. Když přijdou deště a noční bouřky, celý tento tichý labyrint obživne, promění se ve vodní hudbu, systém vodních koryt, strží, okapů, proudů stékajících dolů do kanálů a sklepů. Celý systém stékajících vodních zvuků mě nakonec přivádí zpátky k Dunaji. Děsivé téměř hmatatelné zvuky bouřky pomalu odeznívají, ale jeden zůstává dál, důvěrně ho znám, objevuje se spolehlivě a v noci sílí. Spolu s vlaky tvoří silný všudypřítomný tandem, je nepřítelem ticha, vrtá díry do snů a do hlavy – nesnesitelný pískot budafokské továrny na droždí.

Text a audio vznikli ako záznam zvukových prechádzok, ktoré audiovizuálny umelec Michal Kindernay realizoval v júli a auguste 2017 v Budapešti. Sú súčasťou otvoreného projektu Trajektorie.