Intermediální umělec Aleš Čermák pracuje napříč médii a idiomy a tato různorodost formálního záběru poukazuje na nebývalou schopnost mimožánrového myšlení. Za posledních pár let (spolu)produkoval kopu prací, které stojí za pozornost: zde lze zmínit jeho série kolektivních intervencí Kurz pomalého čtení_001 až _003 (tvořený ve spolupráci s žáky FaVU VUT) či vydání gličového eposu Return.Self.New (2019, ENG 2020), nebo dlouhodobý projekt Země se chvěje (2015–>). Je zakladatelem A‑B_HPP (Ausdruck Books Hybrid Publishing Platform, která se zaměřuje na „výzkum hybridní praxe v oblasti performativního jednání, sociální choreografie, kolektivní akce, péče a psaní“, a nedávno se například společně s Jakubem Gottwaldem podílel na divadelním představení UR FASCISM či produkoval představení Superpozice pro Divadlo X10.

Právě proto, že Čermákovi projekty protínají různé formální idiomy, od divadla po psaní, vydavatelství a pedagogiku, dá se v různých momentech jeho tvorby skládat konstelace základních principů, které jeho dílo v posledních pár letech definovaly. Různorodost projevů odkrývá hlubší tematickou strukturu, která čerpá například z nejnovějších poznatků spekulativního realismu, kulturní topologie, vývoje neuronových sítí či futurologie umělé inteligence. Tato témata se různými způsoby prolínají s danou mediální formou, kterou zrovna v tu chvíli využívá. Tam, kde je pro mnohé tvůrce žánr a médium jako svěrací kazajka – jakési nutné zlo, které má ochránit jemnocit umělce i obecenstva a poskytnout čitelnou a výdělečnou identitu, – pro Čermáka zůstává umělecký idiom pouze nástroj, který je třeba opatrně připravit a následně při prvním použití důkladně rozbít. Tato formální destrukce však pro Čermáka není nihilistickým gestem – spíše z formy odřezává to, co pro jeho účely není potřebné. Takový přístup pak o to lépe dává vyniknout jedné z jeho základních myšlenek, kterou nedávno vtělil do projektu The Transversal Navigation.

Aleš Čermák, O Podivném Bezdomovectví, Galerie AMU.

The Transversal Navigation byl zahájen začátkem roku 2020 pod záštitou Galerie AMU (GAMU) a kurátora Petra Krátkého a funguje jako jakýsi rámec pro prezentaci Čermákovy nedávné tvorby. Jeho specifický přístup k transverzalitě nabízí teoretický rámec, skrze který lze lépe pochopit Čermákův efemérní mediální přístup a robustní etiku, která strukturuje jeho širší dílo. Jak Čermák píše: „nezbytným důsledkem transverzální navigace je postupné, systematické a vědomé odcizování“, a já bych zde rád Čermákův transverzální přístup zasadil do kontextu xenologie – tedy snahy o uchopení toho, co je nám příliš cizí, než abychom to chápali, a příliš blízké nato, aby nám to zůstalo lhostejné. 

Xeno…

Nejdříve pár slov o významu xeno: xénos (ξένος) znamenal v Homérově antickém Řecku „cizinec“ či „host“. Dodnes užíváme předponu xeno- znamenající „podivný“ například ve slově xenofobie. Avšak xenia byla v řeckých eposech také tradice pohostinství, která stipulovala jisté zásady pohoštění nezvaného hosta (obsahovala například protokol odzbrojení, umytí, usazení a nakrmení a až následné vyptávání se na cíl cizincovy cesty), a to v době, kdy po celém Řecku neexistovala instituce veřejných hostinců. Šlo o zásadní kulturní fenomén poprvé zdokumentovaný v Homérově tvorbě, kde je navíc často právě porušení nařízení xenia důvodem pro právoplatnou odplatu – od rozpoutání Trojské války (únos hostitelovy manželky) po vyhlazení nápadníků Penelopé rukami rozlíceného Odyssea.

Tato krátká historická vsuvka nám dává nahlédnout alternativní historii předpony xeno-, která s sebou přináší jiné konotace, než jsme zvyklí. Je politováníhodné, že je dnes často jakákoliv zmínka o xeno v uměleckém a teoretickém diskurzu nahlížena s notnou dávkou podezření, a to i proto, že se fetišizované a fašizované užití xeno často objevuje v pravicovém či reakcionářském diskurzu, například když Nick Land užíval předponu „xeno pro jméno svého neoreakcionářského blogu či Bronze Age Pervert a Henry Delacroix lamentují nad potřebou skoncovat s „xenostrogeny“ pro zachování biologické „čistoty” a imaginární prapůvodní maskulinity. Skrze kontext řeckého pohostinství xenia je však možné xeno vymanit z područí populárního spojení s xenofobií a nahlížet ho jako kreativní přístup k „jinému“, který si apriorně žádá vzájemnost a komplexní formy vzájemné integrace. V tomto ohledu jde spíše o otevření se hybriditě sdíleného prožitku s Druhým. Jakým způsobem se takovéto spojení odehrává a jaký protokol ho určuje, závisí na osobním prožitku cizosti a na konkrétní a žité etice pohostinství.

Aleš Čermák, The Transversal Navigation, Galerie AMU.

… a transverzalita

A zde právě přichází do hry Čermákův přístup k afektivnímu myšlení. Jak již bylo zmíněno, pro Čermáka je zásadní koncepce transverzality. Tu, podobně jako Felix Guattari v jeho eseji „Transversality“ (1964), používá jako nástroj institucionální kritiky a současně jako základ pro terapeutické chápání vzájemnosti a péče. Jeho dílo je tedy v tom nejlepším smyslu dvousečné a produktivní v tom, že jedním tahem odhaluje obecenstvu limity a lock-in efekt normativního myšlení a současně toto vakuum plní robustním etickým přístupem, který souvisí s žitou realitou tělesnosti, zranitelnosti, pospolitosti a rozdílu. Základní gesto Čermákovy kreativní destrukce spočívá v tom, že během procesu čtení/sledování/poslouchání se z vyhřezlého žánrového kokonu rodí autentičtější a praktičtější chápání vztahovosti a mezilidského afektu. Čermákovo dílo tedy otevírá prostor pro podivnou intimitu, která se rodí v mezerách a hlušinách žánrového myšlení. 

Čermák svou transverzalitu definuje v 18 bodech, ze kterých zde zmiňuji pár:

1. Transverzalita je ta dimenze, která umožňuje překračovat hranice, do kterých bylo myšlení vsunuto.

[…]

4. Transverzalita je tenká linie – rozřezává jedním tahem.

[…]

7. Transverzalita překračuje jednotlivce, tvůrce, autora, jejich funkce a otevírá dříve uzavřené cesty pohybu a vnímání. Je otevřenou artikulací.

8. Transverzalita je schopnost unikat, překonat, ale také chránit se.

9. Transverzalita vytváří zcela novou ústavu instituce nebo skupiny.

10. Transverzalita je mimo jakýkoliv kolektiv, i když začíná tím, co se jeví jako jedno, vždy směřuje k maximální (radikální) otevřenosti (všímavosti) – senzorické bdělosti.

11. Transverzalita si vytváří vlastní pojmy a potvrzuje jedinečnost všech ve skupině.

12. Transverzalita spočívá v zaměnitelnosti – rozmlženosti – rozmazání – transparentnosti rolí.

[…]

Aleš Čermák, The Transversal Navigation, Galerie AMU.

V jejím materiálním a terapeutickém chápání současné pozice jednotlivce Čermákova transverzalita vytváří intimní prostory a otevírá možnost interakce s „Jiným“. Tím ukazuje, že „pánův dům“ (tedy jedna ze základních metafor feminismu druhé vlny Audre Lorde) v sobě skrývá mnohá zákoutí, kde může dojít k interakcím, které se odehrávají mimo logiku „pánova diskurzu“. Stejně jako transverzalita u Guattariho,i Čermák řeší vztah společenských institucí k jednotlivci („vytvářet vlastní pojmy a potvrzovat jedinečnost všech ve skupině“, TTN) a otevírá zóny vzájemného překryvu. Tato „nová ústava“ vztahů chápe mocenské struktury jako všudypřítomné, ale ne nutně nepřátelské a poskytuje prostor pro aktivaci neuralgických bodů sdíleného prožitku, které rozkližují zažité společenské a institucionalizované choreografie ve prospěch novosti. Umění se pro Čermáka stává intervencí do fungování normativních struktur, které jedním tahem bourá ve prospěch „otevřené artikulace“, a otevírá „dříve uzavřené cesty pohybu a vnímání“ (TTN). Na základě poznatků spekulativního materialismu a radikálně afektivní praxe otevírá Čermák prostor pro domestikaci cizího v superstrukturálním a kybernetizovaném světě.

Pokud jádro transversální navigace spočívá v „postupné[m], systematické[m] a vědomé[m] odcizování“ (TTN), pak je také důležité podotknout, že toto odcizování se děje společně. Jeho transverzální přístup nás odcizuje dosavadní transparentnosti věcí ve prospěch vzájemného diskurzu, hybridity a otevřenosti. Je to právě v tomto nultém prostoru „senzorické bdělosti“ (TTN), v její „rozmlženosti – rozmazání – transparentnosti rolí” (TTN), kde lze objevit nový vztah k cizímu. Jeho dílo v jistém smyslu tedy podporuje novou formu integrace „cizince“ na sociální úrovni a prakticky ukazuje možnost alternativního přístupu ke xenotické praxi.

Pokud jsou v rámci dnešní západní společnosti našimi „nezvanými hosty“ fotografie černých děr, stejně jako těla dětí, migrantek a migrantů čekající v limbu záchytných táborů, tak je třeba tyto hyperobjekty pojmout na afektivní rovině ve své jednotlivosti. Čermák skrze svou hybridní a transverzální uměleckou praxi otevírá skuliny pro neohroženou citovost, která se neodkazuje na institucionalizovanou ideologii péče, ale spíše ji nachází v autentickém střetnutí myslících a cítících bytostí, které se společně nachází vrženy v útroby moderního světa. Čermákovu transverzalitu lze chápat jako formální nástroj pro cizelování našeho vztahu k veškeré cizosti za účelem tvorby nové ústavy vzájemnosti.

COVER Tereza Štindlová