I po letech postupného vsakování do sfér umění a teorie je xenofeminismus stále často kontroverzním směrem myšlení, a mnoho lidí jej považuje za neforemnou teorii, která nenabízí nic víc než pár vzletných frází, které zanechávají pachuť levné levice v puse. Srovnat si, co je to přesně xenofeminismus, naprosto není lehké. 

Když je vaším základním textem kryptický manifest „Xenofeminismus: Politika Odcizení“ (dále XFM), který byl navíc napsán kolektivním pseudonymem Laboria Cuboniks jako výsledek „společné práce na jednom Google dokumentu,“ který se neustále „měnil“ pod rukama, tak je jasné, že tento směr nebude klasickým „-ismem“ s jasně definovaným programem a vyhraněným médiem, ale spíše asambláží různých témat a různých stylů myšlení. Avšak tato nevyhraněnost byla podle Olivie Luccy Fraser také záměrem od počátků psaní XFM: xenofeminismus chce totiž být hybridním nástrojem jemného nátlaku, metoda transformace, která „počítá s trpělivým zaséváním zárodků změny“ (XFM) mající za cíl „utopit bílý patriarchát v moři procesů, jež rozežerou jeho krunýř a odstaví jeho obranné mechanismy. Na jeho ruinách pak můžeme vybudovat novy svět.“(XFM) Ačkoliv to možná zní dobře na papíře, kritika xenofeminismu se často vymezuje vůči jeho přemrštěnému akademismu, odtrženosti od reality prožitku a nezájmu o ostrakizované demografie. Je tato kritika však zasloužená?

V této eseji tvrdím, že xenofeminismus je v jádru, a snad možná paradoxně, feminismem struktur. Ačkoliv jazyk a styl manifestu může působit bombasticky a napovídat, že jde o další z krátkodobých „-ismů“, který se objeví na scéně, aby vzápětí mimo stěny bíle kostky pohořel v zatěžkávací zkoušce reality, tak je nutno říci, že jeho teoretické zázemí, košatost témat a celková úroveň promyšlenosti z něho dělá mnohem robustnější filosofii, než se může na první pohled zdát. 

Ačkoliv je manifest znám jako poměrně kryptické dílo, jeho základní pointa je v jádru prozaická: jde o nový proud universalismu v současném feminismu, který si klade za cíl otevření současných struktur nové a akcelerované konstrukci post-patriarchální společnosti. Xenofeminismus je hluboký přístup k budování genderové a politické rovnosti v konkrétních odvětvích, která dosud byla převážně hájemstvím privilegovaných mužů, a který se propisuje do snah o otevření a socializaci digitálních struktur a konstruktivních platforem a získání politického hlasu.

Xenofeminismus jako nový univerzalismus

Nejdříve ohledně té Laborie: jde o kolektivní jméno, jehož členky jsou umělkyně Diann Bauer, programátorka Olivia Lucca Fraser, teoretička Helen Hester, filosofka Amy Ireland, teoretička Luciana Parisi a umělkyně/pedagožka Patricia Reed. Všechny se již léta pohybují ve sférách umění, akademie, pedagogiky a programování, a to převážně v geografickém regionu Evropy. Všechny se setkali v roce 2014 na symposiu „Emancipation as Navigation“ organizovaném Petrem Wolfendalem v Berlíně a z tohoto setkání pak v roce 2015 publikují XFM, tedy základní text xenofeminismu, který byl v českém překladu publikován ve sborníku Mysl v Terénu: Filosofický realismus ve 21. století (Display, 2017). Tento text pak na nějakou dobu zachvátil převážně kontinentální umělecký a teoretický diskurz svými mnohoznačnými frázemi a třeskavým stylem, byl přeložen do devatenácti jazyků a v roce 2018 publikován knižně v rámci nakladatelství Strelka Press. 

Ačkoliv manifest ohlašoval nový, racionální přístup ke genderové politice a emancipaci, jeho přijetí bylo v mnohých ohledech také problematické a text byl kritizován pro svou zdánlivou náchylnost k univerzalismu a pro svůj nezájem o dynamiku systémové diskriminace. Když přihlédneme k faktu, že xenofeministky v těchto dobách notně sledovaly filosofii akceleracionismu (jedním z prvních nápadů na jméno tohoto nového směru byl „akcelero-feminismus“), tak se tato kritika jeví na místě. Avšak korelace neznamená kauzalitu, a tak je třeba se blíže podívat, nakolik je kritika zasloužená. Například Annie Goh v její eseji „Appropriating the Alien“ (2018) prezentuje Xenofeminismus jako feminismus globálního severu, jehož „subjektivita je bílá.“ Ačkoliv je na tomto tvrzení mnoho pravdy, je možné, že Goh ve svém zásadním trvání na koncepci identitární politiky nepochopila zásadní přínos xenofeminismu, a to sice jeho volání po otevření se odcizené subjektivitě. Je to právě tento posun od hledání vnitřní esence směrem k emancipující odcizenosti, který je pro XF odrazovým můstkem k politice obecné solidarity. XF skrze svůj důraz na politiku odcizení tváří v tvář akcelerovanému kapitálu spíše bojuje za návrat levicové solidarity, která se neopírá o identitární politiku. 

Odcizenost samozřejmě není v populaci rozdělena rovnoměrně, a být žena, trans, hnědý, černý či fyzicky hendikepovaný člověk tyto váhy dále posouvá. Avšak XF se místo žárlivého hájení ostrůvků cizelované identity spíše pokouší udělat z obecného pocitu odcizení základní platformu, na které mohou stavět různá společenská hnutí či cílené politické iniciativy. Pokud je odcizení pro XF vždy spjato s individuací a větší svobodou, pak není důvod se mu bránit. Naopak, slovy Elizabeth Bishop, „umění ztrácet zvládneš bez bolesti“ a XF volá po explozi často vyprázdněných a komodifikovaných kategorií identit. To je vidět například na jeho volání po „genderovém abolicionismu“ – „Ať rozkvétá sto světů pohlaví!“ (XFM). 

Zde je třeba podotknout, že XF jasně navazuje na intersekcionální feminismus třetí vlny, který ukázal nakolik je diskriminace mocenského systému a jeho exekutivních struktur (konkrétně soudů) nespravedlivá ve svém zohlednění rasy, genderu, společenského statusu či etnické příslušnosti. Avšak spíše, než aby se na tomto intersekcionálním základě vymezoval podél identitárních linií, xenofeminismus se spíše do těchto mocenských struktur noří hlouběji a dělá z nich základní médium své aktivity. Současné struktury moci jsou pro něj materiál, který je třeba pochopit, rozebrat a využít v politickém snažení o větší rovnost. Svým důrazem na racionalitu („Xenofeminismus je racionalismus. Tvrdit, že racionalita je „přirozeně“ patriarchální, znamená již dopředu přiznat poražku“, XFM) buduje post-patriarchální společnost – na otázku, zda věří, že pánův dům lze rozebrat za pomoci pánových nástrojů odpovídá Olivia Lucca Fraser kladně.

XF je feminismem, který se zakládá na dynamičnosti, abduktivní logice momentu a který konstruuje nový jazyk feminismu za pomoci moderních nástrojů – architektury vědění, infrastruktury a výpočetní techniky. Xenofeminismus se považuje za „platformu“, která si klade za cíl vybudovat „feminismus, který se cítí doma ve světě výpočetních procesů“, a vyzývá „feministky a feministy, aby se vyzbrojili schopností uzurpovat si existující technologie a vynalézat nové kognitivní i materiální nástroje pro společné cíle.“ (XFM) 

Směrem ke strukturálnímu feminismu 

V českém kontextu se Tereza Stejskalová v její kritice xenofeminismu „Xenofeminismus podle Šmahelové“ obrací správným směrem, neboť XF interpretuje z pohledu komunální infrastruktury československého projektu Osvobozená domácnost (OD) – tedy družstva, které československým ženám v dobách od roku 1946 poskytovalo prádelní a jiné služby. Ačkoliv ve své době šlo o nástroj, který byl stále v područí toho, co Helen Hester nazvala „domácí realismus“, kde žena byla i nadále uctívanou a lapenou správkyní domácnosti, tak na úrovni infrastruktury šlo v principu o progresívní nástroj centralizace, automatizace a škálování. Jeho konkrétní dynamika stále znevýhodňovala méně movité ženy a OD se tedy spíše stala službou pro vyšší třídu socialistické společnosti, avšak, jak píše Stejskalová, „Všem xenofeministkám, které usilují o celospolečenskou revoluci v oblasti péče, jsou tyto praktické zkušenosti z minulosti výzvou k vyvinutí takových technologií, platforem a designových prototypů, které by umožnily fungování podobných institucí kolektivní péče, byly by stejně ambiciózní, univerzalistické a radikální, ale zároveň by ctily komplexnost žité zkušenosti a naši rozdílnost.”

V tomto ohledu lze jako současné xenofeministické projekty považovat například genderové kvóty ve veřejném sektoru, podpora vzdělání vyčleněných komunit, podpora hnutí „ženy do IT“ (neboť digitální infrastruktury platformují současnost a budují budoucnost), rovná práva a univerzální uznání pro členy komunity LGBTQ+, právní a sociální podmínky pro možnost změny či abolici osobního pohlaví. Takové tendence k emancipaci v současném veřejném prostoru samozřejmě už existují, avšak XF klasické požadavky feministické politiky, jako například rovné platy či ochrana před obtěžováním ve veřejném prostoru i na pracovišti, dále rozšiřuje z pozice obecné solidarity. Jak se píše v manifestu, „bojujeme za rozšíření našich schopností, za prostory svobody s geometrií bohatší, než je geometrie uliček mezi regály, montážních linek a kanálů sociálních sítí. Potřebujeme nové možnosti vnímání a jednání, nevázané na „přirozené“ identity.” (XFM) To, že xenofeminismus tyto bohatší geometrie nachází v digitální architektuře a komputaci obecně, je spíše projev celkového zájmu o integraci do současných mocenských struktur, který provází zájem o konstrukci budoucnosti, spekulativní architekturu, budování platforem pro současný prožitek genderu, stejně jako podporu komunitní solidarity. 

Pokud pronikneme pod povrch vzletných formulací, kterých je v manifestu opravdu mnoho a které jsou pro mnohé čtenářky a čtenáře zdrojem zmatení, tak se z XF paradoxně stává poměrně střízlivý apel po větší rovnosti v přístupu ke vzdělání, výrobním prostředkům, stejně jako větší integraci dosud vyčleněných subjektů (tedy převážně žen a komunity LGBTQ+) do nových odvětví digitálního průmyslu a do mocenských struktur současné společnosti. Jde tedy o změnu zevnitř, o vermikulární přístup k politickému snažení. V současné post-kybernetické době je přístup k výrobním prostředkům otevřenější než kdy předtím. Mladý projekt či platforma nemusí být ziskuchtivým start-upem, který čerpá ze staré dobré „kalifornské ideologie“, podobně jako je péče o blízké produktivní aktivita, ačkoliv nezvyšuje HDP. XF tedy podporuje konstrukci takové budoucnosti, která je universalistická, inkluzivní, udržitelná a rezistentní vůči nadále akcelerující krizi současnosti.

Překlad Xenofeminism: A Politics of Alienation pochází z publikace: Lukáš Likavčan, Václav Janoščík, Jiří Růžička, eds. Mysl v Terénu: Filosofický realismus ve 21. století (Display, 2017).

PIC Diann Bauer, k prednáške Xenofeminism in Alien Time, Ashkal Alwan.