Postapokalyptická jednoaktovka pro nepřítomného Jiřího Kovandu a skupinu finančníků


– Krucinál, kdo sem natáhl ten provázek?

– To je, pane Tkáči, to je totiž…

– Přestaňte blekotat a dejte to do pořádku. A co támhle ta hromada hlíny v rohu?

– Tu jste totiž sám ráčil…

– Ticho. Nechci nic slyšet a koukej to zamést. Od té doby, co došlo šampaňské i lexaurin, je to tady k nevydržení. Ale co, ti nahoře jsou na tom mnohem, mnohem hůř. Teda, jestli tam vůbec někdo živej zůstal, co, Petře.

– Jistě, Patriku. Nezapomeň, díky komu jste si zachránili prdel. Kdo nechal postavit tuhle honosnou… hrobku.

– Neříkej tomu tak! A vůbec, musel jsi kvůli tomu zbourat ten krásnej hotel? Vždyť to byl vrcholnej socialistickej brutus par excellence.

– Barák byl nerentabilní a to nejlepší, co v něm bylo, máme tady dole. Lustry, obklady, mobiliář…

– Pravda. Akorát stáj se nám sem nevešla, co?

– Tos nemusel. Víš, jak Anička toho svýho Kečmího obrečela? Nehledě na to, že jsme připravili těm bezďákům nebo mutantům, nebo kdo tam teď nahoře živoří, asi nejdražší svačinu na planetě.

– Vždyť jo. Hele, zlato seno nepotřebuje, co. A jestli, až se to tam nahoře uklidní, nebude mít hodnotu zlato, pořád je tu investice do umění. Estetika. Tý porozumí i křovák. Navíc uchráníme pro budoucnost to nejlepší, co umělci téhle země vytvořili.

– A co jsi vlastně nechal nakoupit, Patriku?

– Bral jsem jen to nejlepší, jak mi poradil tady mladej. Náš kunďoš. Proč jinak bychom sestavovali Art Index, než abychom objektivně zhodnotili to, co máme nakoupeno.

– No tak za co jsi dal ty milióny, Patriku?

– Nikdo nižší než první příčka mě nezajímal. Takže tu máme hned několik Kovandů z jeho období instalací a intervencí. Performance jsem nebral. Aby tu postávala prošedivělá mánička a chtěla se s tebou líbat přes sklo, to nechceš.

– Čau, lidi, o čom debatujete?

– Ahoj, Andy. Tady Patrik se právě chlubí svou sbírkou Kovandů.

– Lukáš? To je klamár, na tých jeho bitcoinech jsem prodělal kalhoty.

– Houby Lukáš, Jiří Kovanda! Zkus se se někdy aspoň trochu vzdělat, Andy.

– Tak ukaž toho … Kovandu!

– Tady. V tomhle je dobrých devět mega, ať nežeru.

– A to je čo? Tento papír.

– To je umělecké dílo, Andy.

– Insta… instagram? Petře, prečítaj mi to, nemám tu brýle.

– Instalace 4, jaro 1979. Čtyřmi hroudami hlíny jsem udeřil o podlahu do rohu místnosti. To je všechno, je tu k tomu ještě fotka. Patriku, za tohle jsi dal milióny, za tenhle kus papíru? To je ten náš odkaz pro budoucnost? To jsou ty tvý investice? A mně vyčítáš jeden blbý zakroucený barák, co šel k zemi?

– No, jak bych vám to… to byste prostě museli rozumět umění. A ještě je tu k tomu ta instalace, viď, mladej?

– Tu jste… ehm… tu jsem právě před chvílí nametl na lopatku, jak jste chtěl.

– Kristova noho, my jsme zametli Kovandu? To byla ta hlína?

– Jo. A i ten provázek, jak jste ho strhnul. Taky… Kovanda.

– Viete čo, chlapci, nehádejte se. Beztak vám to brzy nebude k ničemu. Právě jsem zjistil, že ve skladu potravin jsou jen zlaté cihly a plynové masky. Skapeme tu brzo všeci. Aha, náš mladý kunsthistorik k tomu chce něco říct?

– Dovolím si poznamenat, že snad nebude tak zle. Jiří Kovanda po bunkru v rámci drobných intervencí rozmístil několik koleček máslových sušenek značky Club. Mohou být prakticky kdekoliv, ale já už do jeho metody tak trochu vidím, takže vím, podle jakých indicií hledat.

– Výtečně, pojďme hledat. Vzhůru za uměním!