Radikálna sila úzkosti


Podľa C. G. Junga je úzkosť psychická trauma. Emocionálny stav, ktorého konotácie väčšinou nie sú pozitívne. Úzkosť je jedným z najrozšírenejších pocitov naprieč generáciami a geografiami. Inštitút úzkosti je projekt založený v roku 2018 umelkyňami a členkami českého kurátorského zoskupenia Are, Barborou Kleinhamplovou a Evou Koťátkovou. Snaží sa úzkosť transformovať na silu, ktorá je schopná sa radikalizovať a priniesť štrukturálne zmeny v spoločnosti. V rámci projektu organizujú umelecké intervencie, environmentálne akcie, podcasty atď. 

Odpovedali: Eva Koťátková (EK), Barbora Kleinhamplová (BK), Edith Jeřábková (EJ), Nela Klajbanová (NK)


Inštitút úzkosti chce úzkosť komunikovať a obracať ju na silu schopnú sa radikalizovať a vynútiť štrukturálne zmeny statusu quo. Čo viedlo k vzniku tohto projektu v roku 2018 a aké zmeny by ste chceli dosiahnuť?

BK: Byl to náš dlouhodobý zájem o téma duševního zdraví v kontextu faktorů, které jej ovlivňují (sociopolitický a ekonomický kontext), který rozhýbal počáteční úvahy o tom, zda nezaložit platformu, která by nabízela prostor pro interakci jednotlivců pohybujících se v kontextu umění, filozofie, aktivismu a vědy. Tímto tématem jsme se na úrovni individuálního zájmu zabývaly už v minulosti. Podstatné pro nás však bylo vytvořit platformu, která by poskytovala prostor pro spolupráci a disponovala by silnějším hlasem i energií než tou, jakou máme jako jednotlivci. Rozhodly jsme se proto založit jakousi parainstituci pro výzkum úzkosti a možností, jak ji přetvářet v radikální sílu, která namísto paralýzy nabízí společenskou změnu. Takový pohled na téma úzkosti je pro nás specifický a je ovlivněný právě naším fungováním v oblasti umění, jehož hranice se však pokoušíme s  průběžně problematizovat a překračovat.

Nefungujeme jako umělecká skupina a nevytváříme primárně umělecká díla, raději se zabýváme změnou pohledu na dílčí témata dotýkající se úzkosti, citlivě pro ně hledáme jazyk, příběhy i formáty, skrze které je zviditelňujeme a činíme přístupnými. Existence Institutu nám dává mimo jiné prostor tematizovat také potřebu změny na úrovni institucí. S  jsme proto součástí sítě feministických institucí, kde se společně snažíme o změnu diskurzu uměleckých institucí a aktivně tak komentujeme systémovou problematiku na poli umělecké scény. Zabýváme se obecně otázkou ekologie a vytváříme prostor pro témata dotýkající se péče v kontextu prekarizované práce v oblasti umění a ve vztahu k zaměstnancům institucí. 

EK: Doplnila bych, že podstatnými spolupracovníky a hlasy, které chceme, aby dostávaly slovo, jsou hlasy lidí s konkrétní zkušeností, které vyjevují konkrétní problém, podávají svědectví o konkrétním typu útlaku anebo třeba jen nabízí jiné modely fungování, které mohou být inspirativní. Právě tuhle spolupráci a rovinu vnímám v rámci Institutu jako nejpodstatnější, protože přináší důležité příběhy z každodenního života a současně umožňuje komunikovat jazykem, který je individuální a svébytný, ale zároveň přirozeně sdílený, neklade před posluchače nebo čtenáře bariéry. A co se týče změny, které bychom chtěly dosáhnout: v tom se určitě lišíme jako jednotlivci v rámci naší platformy, ale asi bychom se shodly na tom, že to, na čem se můžeme spolupodílet, je změna jazyka nebo nabídnutí jiného, jakým se o konkrétních jevech, událostech a problémech současného světa hovoří a který často vede k vyprázdnění anebo naopak stigmatizaci, vyčleňování atd. Když mluvím o jazyku, myslím tím širokou škálu výrazových prostředků, včetně vizuality nebo například pohybu.

Momentálne je generalizovaná úzkosť pocitom väčšiny ľudí – neistota a mediálna saturácia informáciami o koronavíruse, jeho dopadoch na zdravie, hospodárstvo, budúcnosť. Úzkosť z „neviditeľného nepriateľa“, ale aj zo sociálnych kontaktov, každý môže byť potenciálnym nositeľom vírusu. Zmenil koronavírus kontext a význam Inštitútu úzkosti?

EK: Myslím, že svoji roli v téhle krizi teprve hledáme, a zjišťujeme a testujeme, jak bychom mohly být co nejvíc nápomocné, což současně nemusí znamenat, že budeme chrlit aktivitu a program, ale naopak přesně cílit na to, co nám dává smysl a v čem můžeme my jako specifický typ uskupení v téhle situaci přispět. Současná krize řadě lidí ukázala, jak rychle jsou schopni přistoupit na jiný model fungování a co jim reálně stačí k životu. Kdyby ke klimatické krizi lidé přistupovali aspoň zčásti tak, byl by to velký úspěch. Zároveň se ukázalo, že státem regulovaná fyzická vzdálenost nemá za následek apatii a odcizení, ale že se ve velké části společnosti zvedla velká vlna solidarity a péče o druhé (šicí stroj asi zůstane jedním z pozitivních symbolů téhle krize) a že možná aspoň zlomek z toho má potenciál přetrvat, i až poleví krizová doba pandemie. O co se snaží Institut úzkosti opakovaně, a v téhle situaci to asi platí o to víc, je klást důraz na sdílení problémů a individuálních příběhů, aby se lidé nebáli si říct o pomoc a současně věděli, že tu pro ně je někdo, kdo je chce poslouchat. 

BK: Naslouchání se snažíme dávat maximální prostor dlouhodobě. V kontextu pandemie sbíráme příběhy toho, jak situace kolem koronaviru ovlivnila životy lidí v negativním, ale i pozitivním smyslu, a s těmito příběhy bychom následně rády pracovaly jako s nástrojem pro rozvíjení empatie a sdílení. 

Váš projekt pripravil viacero iniciatív reagujucich na momentálnu situáciu. Napr. Haló, jste tam? – kalendár hovorov s osobnosťami českej umeleckej scény alebo vizuálny Deník z karantény. Mohli by ste ich predstaviť?

NK: Deník z karantény je projekt, který jsme zrealizovali společně s Jiřím Kovandou. Princip spočívá v tom, že někdo pošle druhému člověku obrázek a ten do jeho obrázku vytvoří intervenci a dalšímu pošle obrázek nový. Touto štafetovou metodou vzniká jakýsi záznamový deník, který pak zveřejňujeme. Záměrem projektu není současnou situaci nějak komentovat, jde spíš o vzájemné sdílení a propojení. Byli jsme zvědaví, do jakých okruhů se deník dostane, nakonec skončil ve Francii, kde se také zatoulal, jak už se to tak se štafetovým deníkem stává…

Na začátku dubna jsme také spustily projekt s názvem Haló, jste tam?, který nabízí jednotlivcům podporu v rámci izolace a je rovněž o sdílení a propojování, ať už mezi známými, či neznámými, o navazování nových vazeb nebo utužování stávajících. V rámci karantény jsme tak nabídly možnost potkávat se alespoň virtuálně. Oslovily jsme téměř dvě desítky lidí, kteří nabízí svůj čas k tomu, aby jim někdo přátelsky zavolal. Zájemce se zapíše do kalendáře a může si s daným člověkem zavolat.

Ako reaguje umelecká scéna na krízové obdobie, aké prežívame aj teraz? Niektorí aspoň z príspevkov na sociálnych sieťach majú kreatívne obdobie, produkujú, maľujú, dokončujú projekty, ktorým sa pre nedostatok času nemohli doteraz venovať. Na druhej strane sa objavujú hlasy, ktoré žiadajú spomalenie hyper-produktivity, spoločnosti orientovanej na výsledky, tvorbu a seba-prezentáciu. Ako to vnímate vy? 

BK: Zpomalení, které s sebou pandemie přinesla, je jednoznačně pozitivní změna mimo jiné také pro uměleckou scénu. Avšak zásadní je za stávající situace především podpora na systémové a institucionální úrovni. Nacházíme se v bodě, kdy je ta míra otevřenosti – ve vztahu k tomu, kam se nejen umělecká scéna, ale společnost jako taková vydá a jak současná situace ovlivní naše fungování z hlediska otázek ne/růstu a nad/produkce – nebývalá. 

Můžeme jen doufat v hlubší a trvalejší pozitivní systémové změny především v oblasti péče o pracující v oblasti umění a kultury. Každopádně jsme svědky toho, že pandemie do určité míry napomáhá přesahovat limity imaginace ve vztahu k tomu, jak rychle je možné dílčí systémové změny v krátkém čase v různých oblastech lidského působení realizovat, a to s sebou přináší také určitou naději.

EK: Myslím, že je důležité, aby na zpomalení nereagovali jenom jednotlivci, ale aby ho podporovaly i instituce a současná situace pro ně byla signálem k tomu, přehodnotit dosavadní režim a způsob fungování včetně rytmu, jakým střídají výstavy, podporují a honorují své zaměstnance a spolupracovníky, ale také jak podporují umělce a umělkyně a další účastníky a účastnice uměleckého provozu v pro všechny nelehké době. V tomhle ohledu je důležité zmínit Národní galerii, která by měla být ze svého statusu modelem fungování pro ostatní instituce u nás a současně fungovat jako opěrný pilíř v době, která řadě lidí v oblasti umění přináší velké nejistoty. Její současný postoj ale vypovídá o opaku a standard, který nastavuje jiným institucím, by bylo smutné následovat.

Jeden z vašich projektov, LES, sa venuje problémom spojeným s „environmentálnym žiaľom“, devastáciou prírody. V rámci projektu ste kúpili pozemok v Orlických horách s cieľom vytvoriť udržiteľný, biodiverzný les. Ako tento projekt prebieha v praxi?

EJ: Pro činnost bylo vždy důležité přesahování směrem k aktivističtějším polohám a mít možnost fyzické přeměny některých věcí. Dlouhodobě nás trápí problémy sucha, vymírání druhů a další ekologické katastrofy, které náš rozjetý ekonomický systém a stát nehodlají komplexně a efektivně řešit. Současné, byť malé zpomalení v důsledku karantény ukazuje, jak výrazný má vliv na život jiných organismů a samozřejmě i ten náš. Koupily jsme lesní a zemědělský pozemek, abychom mohly v rámci proměnlivé komunity vytvořené kolem LESa vytvořit permakulturní prostředí, které bude vlídné pro lidi i další organismy. V současné době se učíme permakulturní design na kurzu Akademie permakultury, abychom mohly proměnit neúrodnou utuženou louku v jedlý les, sad a zahradu. Časem bychom chtěly mít i pastvinu, ale zatím si zvířata jen půjčujeme z okolí nebo si bereme zachráněná z velkochovů.

V červnu proběhne s Akademií permakultury pokročilý kurz vedený Denisou Tomáškovou, jehož výsledkem bude design celého pozemku a následná realizace projektu, která se uskuteční v několika fázích. V LESe ale nejde jen o pěstování a péči o krajinu, ale o důsledné propojení teorie, pěstování, péče a umění a také města a vesnice. Každým rokem zde budou probíhat sympozia podobná pilotnímu projektu Jsme LES: O inteligenci rostlin a mezidruhové komunikaci, kde se sešlo asi 70 lidí, kteří během víkendu společně žili na tomto pozemku a účastnili se připraveného programu.

Letos jsme nuceny koncepci změnit z mezinárodní na národní, což však není žádným velkým limitem. Sympozium s názvem odvozeným z teorie Michaela Mardera Vzdoruj jako les! se uskuteční ve dnech 17.–19. července a potkají se na něm umělci, teoretikové, aktivisté, hospodáři a veřejnost. Chtěly bychom také tímto setkáním a naší činností v lese sdílet naše zkušenosti s nám podobnými subjekty a také dát vzkaz ostatním, kteří mají vztah ke krajině a klimatické krizi a přemýšlí o příbuzných aktivitách a přitom tak jako my nemají žádné zemědělské zkušenosti. S pomocí základního dovzdělání je možné smysluplně přispět stavu půdy, porostu a živočichů a vyjmout alespoň části biotopů z monokulturních držav konvenčních zemědělců a lesníků. Zároveň čas strávený v krajině je možné kombinovat s různými kulturními, intelektuálními a odpočinkovými aktivitami nejen na individuální bázi a učit se tak spolubytí v lese, na louce, zahradě, brownfieldu apod. Rády bychom, aby touha po originalitě nezastínila možnost propojení podobně smýšlejících organizací a jedinců a abychom si uvědomili, že diverzita funguje spíš ve spojení než ve výlučnosti.

Mohli by ste prezradiť vaše tohtoročné plány a projekty?

NK: Vydáváme sérii podcastů V chapadlech murmuru (Literatura krize), jde o šestidílný podcast Jana Bělíčka, který se zabývá pohledem na náš svět skrze současnou literaturu.

 

V nadcházejícím období chystáme projekt, který reaguje na současnou situaci a je určený pro dětské publikum. Půjde o sérii audio výstupů autorských čtení, na které mohou děti aktivně reagovat. Tímto projektem chceme nejen zabavit děti, se kterými jsou nyní rodiče doma, ale také podpořit současný kritický stav malých nakladatelů. 

V rámci bienále současného umění Ve věci umění pracujeme na projektu, který se zabývá limity imaginace a jejich překračováním. Vyhlásily jsme open call pro zasílání příspěvků „dráždidel“ imaginace a uspořádáme veřejné slyšení, které nám umožní zabývat se tématem imaginace prostřednictvím sdílení krátkých příspěvků lidí z různých oblastí – sdílení zkušeností, příběhů, vizí a prožitků, které pro své vyjádření využívají škálu verbálních i nonverbálních prostředků. Snaží se pojmenovat limity imaginace nebo nalézt překvapivé způsoby jejich překročení.

V létě pak navážeme na loňské aktivity LESa, kdy chystáme uspořádat pokročilý kurz permakulturního designu a sympozium Vzdoruj jako les!, o kterém se již zmiňovala Edith. Některé z chystaných projektů jsme musely kvůli stávající situaci přeložit na příští rok. 


PIC Archív Institutu úzkosti

Rubriky