Tekuté tělo na sklonku civilizace


… Ano, pohybuješ se na hraně a jsi velice blízko smrti. Touha je jediná věc, co existuje. Všechno se všeho dotýká, dobro, zlo, láska, nenávist…“

Jako kurátorka Vašeho bunkru si nesmírně cením této specifické příležitosti. Jednak je to příležitost pro mne zcela nevídaná, a jednak je to možnost pro budoucnost umění jako takového. Po katastrofě světa může toto jediné zachované umělecké dílo zcela překročit hranice pouhého umění, stát se jedinou zprávou o naší civilizaci, jediným pozůstatkem Antropocénu. Jak je Vám jistě známo, uznávám umění jako nástroj společenské proměny, na jejíž smysl na rozdíl od Vás stále věřím. Jak známo, víra a nevíra jdou ruku v ruce a tudíž se nesnažím Vás o svých postojích přesvědčovat. Každopádně mi byla svěřena výše zmíněná kurátorská role a tudíž moje názory jistě ovlivní chod budoucí společnosti, ač bude pravděpodobně tvořena jen Vámi a Vaší suitou. Je pravděpodobné, že ve Vás probudí záchvěv citu, který je podstatou naší lidskosti.

Projekt nese název Ursula Uwe: Monumenty Lásky. Nejlepší formou prezentace bude hologram dokumentace performance, VR záznam prostředí či v jednodušší formě autorský audiozáznam performance.

Dovolte, abych Vám přestavila zmíněné umělecké dílo.

… The new was lying on the table. Still wraped up. Fluttering, fluttering, it couldn´t breathe. So they were kissing it, licking, sucking untill it took a breath smiling loudly…“

Ursula Uwe je automaticky vygenerované jméno. Ursula patří do skupiny sedmi ženských kyborgů, kteří spolu konají milostné rituály. Soustředí se na vlastní ženskou sílu pomocí souzvuku hlasů, společného zpěvu a recitace textů, které se pohybují mezi modlitbou a nahodilou poesií automatického překladače.Jejich jazyk a intonace jsou bez emocí, to jen potvrzuje jejich technologický původ. Občasné záchvěvy v monolozích jednotlivých žen, sdělující pocity a dojmy, v nás mohou vyvolat nostalgický záchvěv, vzpomínku na lidské jedince. Mezi sebou hovoří o vzájemné lásce, organizaci jejich dne a porozumění všudypřítomné zkáze. Charakteristická barva je tělová. Tekuté kolektivní  ženské tělo na okraji zamrzající existence. Napůl ženy napůl kyborgové se vzájemně přivádějí k životu pomocí doteku, polibků a mazlení. Rituální prostor, který ženy obývají, působí dojmem ohniště. Není jasné, zda se tento kruh nachází na začátku či na samém konci světa. Déjà vu probíhající v paralelním světě duše. 

Čas se nepohybuje rychleji než nejrychlejší řeka v kraji Mordred. Nevíme, jak se počítá čas, ale netrápí nás to. Jsem odkázané samy na sebe. Domníváme se, že jsme šťastné. Tělo může v těchto podmínkách přijmout pouze 25 procent venkovního vzduchu. Shromažďujeme se obvykle zde, neboť čas je blízko. Shromažďujeme se obvykle zde v chrámu, není to chrám, je to jeskyně, není to jeskyně, je to jednotka, není to jednotka, je to formace, to je to samé. Jsme to tedy my, kdo došly na konec. Naše vzpomínky už ani nejsou naše. Neustálým přemýláním jazykem z úst do úst se rozmělnily v cosi, co má podobu rozostřeného obrazu. Láska neexistuje, je to jen vzpomínka, ze které se stala abstraktní touha. Konkrétní tvary a obrazy se zúžily na matné organické setkání dvou. Ursulo, víš co jsem četla? Že láska vždycky začíná setkáním. Třeba je to teď a tady.“

Celá věc končí sborovým pokřikem: „Miluji tě!“

Texty uvedené kurzivou jsou ukázkami performance. Autorka této strhující instalace, performance a audiozáznamu je Marie Tučková (1994).

Fotografie z performance: archív Marie Tučkovej