|
Když počátkem 90. let zakládali členové skupiny Metamkine privátní filmovou laboratoř v jihofrancouzském Grenoblu, pravděpodobně nepředpokládali, že vytváří jeden z nejlépe fungujících modelů udržitelné nezávislé produkce. Fenomén „LABu“ tak tento rok po letech skryté existence zasáhl i Rotterdamský filmový festival v podobě celé nesoutěžní sekce. Krátké nezávislé filmy, ať už je nazveme experimentální, poetické či výtvarné, nadále objíždějí s nálepkou „made in lab“ další světové festivaly. K čemu je vlastně takový kolektiv dobrý?
Na začátku je dobré si připustit, že filmová kultura se blíží ke svému zániku. Nejen proto, že postup digitalizace pomalu začíná přesvědčovat nejzarytější puristy a staromilce, že nové metody jsou opravdu snazší, levnější a nakonec i svobodnější, ale i proto, že radikální nástup nových médií podstatně proměnil divácké návyky a míru empatie k médiu a vlna zájmu o celuloidové retro stále nepřichází v dostatečné síle. Filmová kultura experimentů, založená na parazitizmu k filmovému průmyslu, tak pomalu odchází společně s ním. Nutno poznamenat, že jde o amplitudu neustále kolísavé křivky, která se během posledních několika dekád několikrát zhoupla – poslední obrat směrem dolů dohlížím někde do 80. let s nástupem analogového videa a další, možná už smrtelný, je snad možné očekávat v nejbližších letech.
e-Bay generation
Zde je první předpoklad existence komunitního labu: filmová produkce je založena na velmi speciální technologické výbavě, laboratorním zpracování a distribuci. Tento řetězec je natolik křehký, že každé jeho narušení může znamenat kolaps. Dnes je například kromě specializovaných podniků téměř nemožné veřejně promítat zvukový film 16mm a, pohříchu poznamenat, ve střední Evropě jej dokonce vyrobit. Mizením nástrojů filmové tvorby z profesionální, akademické i privátní praxe se tak snižovala jejich tržní cena a postupně narůstal objem obchodu s těmito komoditami na internetovém portálu e-Bay. Obrovské množství kamer Bolex, vyvolávacích tanků Lomo, projektorů, kopírek a dalšího vybavení se pozvolna přesouvalo ze škol, televizních stanic, vojenských základen a kulturních středisek do rukou komunity nezávislých filmových tvůrců. Laby se staly záchytnou sítí, která pohltila technologický odpad zanikající filmové éry a udržela jej v použitelném stavu. Bylo by ideální si představit, že laby udělají pro experimentální film totéž co DJ-ská kultura pro vinyl, avšak z mnoha důvodů se tak nestalo a ani nikdy nestane. Dosavadní parazitická koexistence mezi experimentálním filmem a mainstreamem byla narušena, ale obzvláště sladce chutná fakt, že pravděpodobně nikdy si nemohli nezávislí filmaři dovolit tak luxusní vybavení jako v době, kdy o něj komerční průmysl ztrácí zájem.
Jak věci fungují
Vlastnictví technologie však není tím jediným, co umožňuje její udržení v živém stavu. Stejným tempem, jakým kolabovaly chemické procesy ve filmových laboratořích a výrobci filmových materiálů oznamovali konec produkce filmu, v labech probíhaly pokoutní chemické experimenty s přípravou vlastní laboratorní chemie. Výsledkem jsou různé receptury a jejich open source variace s využitím chemie denní potřeby, které lze s trochou nadsázky namíchat v kuchyňských podmínkách. A nejen to. Vlastnictví techniky začalo být spojováno s velmi delikátními postupy jejího používání. Technicko-tvůrčí know-how, počínaje zacházením z filmovou kamerou přes fotochemii, kopírování a projekční techniku se stalo postupně hlavním kreditem labů. Skutečné porozumění řadě technických detailů, které jsou pro filmový experiment de facto základním tvůrčím nástrojem, udržují laboratorní komunity s neměrnou péčí. Kromě nástrojů samotných tak laby téměř po vzoru staromistrovské dílny nesou tvůrčí postupy mainstreamovým filmem již dávno opuštěné. V labu je tak možné vytvořit „tekoucí“ barevné obrazy s poletujícím černým zrněním s vyšší bravurou, než s jakou je zpopularizovala první sekvence filmu Zachraňte vojína Ryana, nebo filmy experimentátorky Francien van Everdingen dosahující takové složitosti trikového kopírování obrazových masek, že by je každá profesionální laboratoř odmítla vyrobit. Zvláštní vizuální atrakce, důkladná péče o obraz, jemné vyladění barevných proporcí a textur je v produkci labů jednou z významných cenin a třeba přiznat, že vztah mezi touto ruční prací a průmyslovým standardem je podobný jako mezi litografickým tiskem a xeroxem.
Film na filmu
Laby zprostředkovávají zvláštní směsici kutilství, odborných znalostí z optiky a chemie a jednoduchých tvůrčích zásad jednak systémem workshopů a privátních dílen, ale i v podobě akademických kurzů a zvláštních programů pro výtvarné školy, které už ztrácejí schopnost podobné řemeslné dovednosti vyučovat. Otevřený komunitní systém, v jehož rámci mohou přicházet lidé vně komunity a využívat její potenciál, byl však dlouhodobě neudržitelný. V úvodu zmíněný MTK lab téměř zanikl pod přívalem zájemců, jejichž motivace nebyla často ani tak tvůrčí jako ekonomická. I ostatní laby postupně vytvořili pravidla, která filtrují množství příchozích adeptů. V některých případech jde o zpoplatnění práce v labu, jinde, a to je zajímavější případ, o interní signální systém, jenž kvalifikuje příchozí podle sdílení určitých estetických hodnot labu.
„Tohle dělat nemůžeme, nejde o film.“ Tuto větu pravděpodobně uslyší zájemce, pokud se pokusí realizovat v komunitním labu intermediální projekt, který zcela evidentně nevyužívá materiální filmové estetiky. S obdobnou vytrvalostí, s jakou lab udržuje výrobní a tvůrčí podmínky filmu, vymezuje zároveň pole svých zájmů na přesně cílenou oblast tvorby, a to nejen co do způsobu realizace, ale i v samotné estetice díla. Díky komplexnímu produkčnímu systému, který komunita vybudovala, se totiž do filmů nenápadně vkrádají různé otisky rukopisu příslušné dílny. V první řade jde nepochybně o alternativní chemii, která produkuje vizuálně nezaměnitelný výsledek, ale i o míru anarchie při práci, metody zasahování do obrazu, způsoby kopírování a mnoho dalších drobných „vychytávek“, které v závěru vedou k výsledku, jenž nese kromě rukopisu samotného autora i výrazný otisk dílny, ve které byl vyroben. Navenek otevřený koncept se tak ve svém výsledku opět uzavírá do jistého formálního stereotypu s dávkou předvídatelnosti. Jde v pravdě o sebezáchovný princip – energii, která byla vydána na udržení věcí v chodu, hrozí entropie vlivem mnoha vnějších vlivů a podobný estetický kánon je jedním ze záchytných bodů, který ji udržuje pohromadě. Radikální vymezení toho, co je v rámci tvorby možné a co ne, zároveň konzervuje estetiku těchto filmů v příslušných mantinelech ne vždy nejnovějšího data. Mistrovské vyvážení tvůrčího díla bývá vykoupeno zpomaleným vývojem filmového jazyka a jeho obtížnou aktualizací, což je jev, který je snad společný i jiným komunitám, jež jsou založeny na spojení know-how, technologie a komunitní estetiky.
Na druhou stranu podobně nastavený systém dává vzniknout i tak skvělým dílům, jako je Le Point Aveugle kolektivu Burstscratch – celovečernímu multiprojekčnímu představení, které eklekticky mísí nalezené filmy, barevné skrumáže inspirované akční malbou, hereckou akci, živou projekci podtitulků a pečlivě vybranou sadu optických propriet, které obraz dále proměňují v průběhu projekce. Vzácnou mírou citlivosti a imaginace dokáže tento soubor vytvořit divácký zážitek, jenž zcela přiznává archaismus použitých metod, ale zároveň stále ponechává příležitost k okouzlení.
Volná spojení
Nynější existence labů v různých zemích Evropy a v USA by mohla směřovat ke srovnání s historicky významným fenoménem Film-Makers‘ Cooperative. Ty byly rovněž v 70. letech významným nositelem nezávislé filmové kultury (mezi zakládající filmaře patřili i Jonas Mekas, Ken Jacobs, Werner Nekes, Steve Dwoskin a další). V době vzniku coopů byl však hlavním smyslem jejich existence resistentní postoj vůči hollywoodskému mainstreamu. Fungovaly především jako alternativní distribuční kanál tvůrců, jejichž vrcholná tvorba té doby dnes proniká za zdi nejprestižnějších muzeí moderního umění. Narozdíl od současných labů neřešil coop dobově nepodstatné technologické aspekty tvorby, o to více však řešil své koncepční, ideologické a estetické limity. Podobně jako dnešní laby dogmaticky trvají na technologické nezávislosti, pro coopy byla klíčová otázka nezávislosti tvůrce na distribuci a ideologickém rámci mainstreamové kinematografie. Takový přístup paradoxně přinesl řadu „anti-filmů“, které jsou dodnes pro vývoj vizuálního jazyka podstatné. V současném labu nikdy pravděpodobně nevzniknou tak přelomová díla jako Berline Horse Malcolma LeGrice (1970), je však důležité, že právě v nich je zázemí pro podobnou tvorbu vůbec možné udržet.
Snad by se mohlo jevit zvláštní, že existence labů je geograficky omezena na západní Evropu a USA. Důvody pro to nespočívají ani tak v odlišném kulturním zázemí západu a východu (rozdílná komunitní centra vznikají paralelně ve všech zemích Evropy), ale spíše v nenápadných rozdílech mezi dostupností jistých technologií a komodit na běžném trhu. V českém prostředí například podléhá nákup některých vysoce toxických sloučenin pro fotochemii licencím, a tak je prakticky nemožné realizovat stejné dílo jako v západní Evropě čistě s použitím lokálních zdrojů. Tento na první pohled absurdní důvod se může jevit jasnější, uvědomíme-li si, jak pevné je spojení mezi technologií a tvorbou filmu. Existují dokonce rozsáhlé teorie o tom, jak konkrétní technologické objevy radikálně proměnily filmovou řeč, od vynálezu páskové lepičky po moderní postupy digitální animace.
Současný networking labů v Evropě má podobu jednotlivých center udržujících své vnitřní vazby, přičemž síť jako celek slouží k příležitostné fluktuaci tvůrců, techniky, informací i filmů. Zajímavější je spíše distribuční kanál, jenž takto neformálním spojení vzniká. Filmy z labů jsou samy natolik zvláštní specifikum, že distribuce v podobě programů kurátorovaných některým z center funguje vlastně i jako žánrové vymezení, iniciuje divácká očekávaní a buduje vlastní divácké komunity. Společně se sdíleným zázemím tak síť distribuuje i estetické kódy nutné pro vnímání tohoto druhu filmu. Pravděpodobně tedy naleznete film, který natočil autor z jednoho centra v centru druhém a který se promítá na festivalu v centru třetím, přičemž tato informace je pro rozkódování díla a jeho vnitřní motivace zcela podstatná.
Laby stojí na tenké hranici trvalé udržitelnosti technologie, know-how a estetické vyhraněnosti. Jsou prakticky jedním z posledních institucionálních pokusů o udržení filmové technologie a nezávislého způsobu práce s filmem. Když však nakonec odhlédneme od podobně kritických náhledů na jejich fungování, zjistíme, že v nich stále vznikají skvělé filmy.
Některé nejvýznamnější současné laby:
WORM.filmwerkplaats (Rotterdam)
Lab jako součást bývalého polosquatu, dnes kulturního centra WORM, který udržuje kompletní produkční zázemí včetně sofistikovaných technologií optického zvuku. Lab poskytuje služby tvůrcům zdarma, pokud jsou schopní s technologií sami zacházet.
no.w.here Lab (Londýn)
Vznikl asi v polovině tohoto desetiletí jako jeden z následníků významného londýnského experimentálního centra Lux. Poskytuje služby na základě předplaceného členství.
MTK (Grenoble)
Od roku 1992, laboratoř provozovaná členy skupiny Metamkine. Od roku 1999 se část zakladatelů přesunula do nového centra Ad libitum, které poskytuje všechny druhy zvláštních filmových služeb.
Burstscratch (Štrasburk)
Komunitní lab založený několika tvůrci v roce 1994, který vyvinul řadu pozoruhodných postupů pro netradiční zacházení s filmem.
L‘Abominable (Asnières-sur-Seine)
Centrum založené v roce 1996, podobně jako Filmwerkplaats poskytuje plné zázemí filmařům, kteří jsou jeho členy a jsou schopni je používat.
|
