 |
 |
|
Lidské vlnění v digitálním matrixu
Prázdná vlna, její kořeny a jiná elektronická zvuková dobrodružství
|
|
|
Kdy a jak se přihodilo, že elektronika se stala nejen součástí komerčního “syntezátorového” popu, ale i alternativy, avantgardy, progresivní hudební scény? Snad tu hrál roli třesk několika zásadních inspirací a příznivých momentů. Jedním mohla být osa Cage – Eno, která akcentovala možnost techniky a nahrávacího studia jako nástrojů pro skladatele, především však stála za generativní hudbou (autor není odpovědný za hudbu, ale jen za její výchozí podmínky, tedy, řečeno s Enem, nepěstuje ideální strom, ale pouze připraví semeno): takový postoj se víc než hodí pro dialog se stroji, které napůl poslouchají a napůl mají vlastní povahu a rozmary. Vedle rozvoje hudební a nehudební techniky sílila i zřejmost, že obraz vytvářený přístrojem je přímá metafora pro stav světa; jak technika stárla, zároveň začal člověk cítit i její přesahovou dimenzi, oprostil ji od obrazu odlidštění a uviděl ji jako integrovanou součást světa, ve kterém žijeme. A pak přišla devadesátá léta s boomem smyčkované a sekvenční taneční hudby, kde stroje určovaly zvuk, rytmy, strukturu i vyznění. Byla otázka času, kdy se ke scéně jednoduchých řešení začne vymezovat vrstva tvůrců. Nic tak neinspiruje, jako když vidíte, že byste něco svedli lépe, osobitěji, s hlubším smyslem, bez nešťastného obcházení podstaty.
Stroje rozdělují
Jsou tvůrci, kteří s příchodem k technice zapomenou, co do tohoto okamžiku chtěli, a zaměstnají se tím, že absorbují její schopnosti, jsou ale i takoví, kteří si drží svůj přístup a pouze ho prolnou se světem přístrojů: podstatné je, že úspěch v tvorbě vede oběma cestami. Jsou ti, kteří skrze digitální matrix manipulují samply (tedy zvuky našeho světa, vzniklé mimo přístroje, zachycené většinou – ta nostalgie! – starým dobrým mikrofonem), a pak ti, kteří se drží syntetizovaného zvuku, vzniklého čistě v oscilátorech nebo digitálních procesorech. Pohled mezi aktuální podnětné tvůrce ale ukazuje, že se tu vyhraňuje ještě jiná zásadní dichotomie. Vyostřuje se polarita mezi těmi, kteří tíhnou k mylnosti, chaotičnosti a nepravidelnosti vlastní člověku, a mezi těmi, kteří přejímají čistý, nerušený řád příslušející ideálnímu stroji. Určitě to neznamená, že tu proti sobě stojí zastánci člověka a stroje, jde o hlubší a obecnější příslušnost k principům, promítaným do formy i obsahu. Ale polarita “čistého” dala v poslední době vzniknout pozoruhodné komunitě elektronické scény.
Onkyo: hýbejte hlavou!
Vznik scény Onkyo (japonsky “zvuk”, ale prý i s konotacemi výrazu ozvěna) podnítila krom jiného specifická situace Japonska jako technologické velmoci. Během devadesátých let se tu mezi progresivisty vydestilovala skupina tvůrců, kteří se soustředí především na čistý zvuk a jeho základní aspekty: je přitom zajímavé, že navazují nejen na pověstnou japonskou noise-scénu, ale i na jazzovou a nadstylovou improvizaci. Mezi recenzemi v tomto čísle jsou představeni i Toshimaru Nakamura a Sachiko M, v obou případech muzikanti, kteří ke své dnešní vyprázdněné hudbě došli delším vývojem. Nakamura opustil kytaru ve prospěch hry na mixážní pult: “Když spojíte výstup mixu se vstupem, udělá se smyčka, spustí zpětná vazba. Jakmile byste ji nijak nekontrolovali, začne se zvětšovat a rozjede se až do obrovského, řvavého noise. Ale můžete ji subtilními operacemi na mixu ovládat. Každý knoflík na ovládací desce, jehož se dotknete, něco promění. Dala by se tak hrát i melodie.” Nakamura, který se dřív staral o avantgardní a improvizační koncerty v baru Aoyama, usiluje o hudbu prostou exprese a emoce: jemné praskání z hlubin mixážního pultu je pro něj nenáhodnou reakcí uprostřed světa zahlceného informacemi. “Trochu to vypadá, jako bych pořád říkal ne. Všechno je malé, titěrné, nebo ne. Se svým minimalem jsem přešel na minimum ve všem. Hraju v malých obsazeních pro malé publikum. Nejsem předplatitel novin, nemám televizi. Ale stejně pořád přichází příliš informací. Musím říkat ne. Takže nejspíš je to jakýsi postoj.” Sachiko M, dřív členka Yoshihidových Ground Zero, dnes manipuluje s prázným samplerem, vyluzujícím jen modifikované sinusoidy. činí tak třeba v duu Filament s Otomem Yoshihidem, případně v duu s výše zmíněným Nakamurou. Extrémně vysoké tóny čistého zvuku jsou opravdu pronikavé a přes svou “základní” podstatu ne vždy příjemné: jeden z recenzentů velkého britského turné Japanorama přes své nadšení uvedl, že ho ze Sachiko M rozbolela hlava a pár hodin nepřestala. Mimochodem, i na britských koncertech Sachiko M pobízela publikum, aby si “vytvořili svůj vlastní mix” pohyby hlavou ze strany na stranu: při sebemenší změně místa člověk opravdu slyší tohle vlnění trochu jinak.
Právě tohoto efektu využil i Ryoji Ikeda ve svém projektu Matrix (for rooms), který vyšel na přelomu roku u labelu Touch a aktuálně je nominován na hudební cenu rakouského festivalu Ars Electronica. Ikeda pouští do prostoru statickou a zároveň nepřetržitě jemně modifikovanou hladinu zvuku: hraje se tu s filtry a rezonancí, takže jakmile se naladíme na správné dávkování informací, hodinová suita se stane permanentně proměnlivou strukturou, u níž si uvědomujeme mnohost aspektů, skrze něž se proměňuje. Zároveň je to intenzivní zážitek veliké porce čistě syntetického zvuku, který sice není transparentně nepříjemný, ale svou umělost jasně přiznává. Neméně podnětný je druhý, radikálně jiný disk: tady Ikeda utkal fantastickou síť z digitálních bodových zvuků, jež posbíral na samém okraji slyšitelného a vnímatelného spektra. Je tu hluboký, jakoby srdeční tlukot, ale je tu i vysoký signál jako od zapnuté televize, elektrostatický praskot, mlaskavé poruchy z oblasti digitálního industrialu... I tady je ale konstantou Ikedovy hudby nelidská vyčištěnost, virtuálnost, předkládá se tu spíš matematický model než artefakt, předmět nebo součást našeho světa. Jednoznačný rytmus navazuje na techno, ale tančit na Ikedův Matrix by bylo jako recitovat logaritmické pravítko. Přesto jde nepochybně o tvorbu, v naší současné situaci výstižnou a inspirativní. Ústřední periodikum současné hudby The Wire prohlásilo Matrix za jeden z deseti nejpodstatnějších titulů roku 2000 bez ohledu na žánry.
Historie na závěr
Zmatek ve chronologii? Ale jistě – vždyť právě až na základě současného probuzení elektronické scény nastal oživený zájem o historickou kapitolu v elektronice. Málokoho z příznivců postbeatové a postjazzové alternativy ještě nedávno napadlo, že by se mohl propojit s postavičkami, které buď patřily spíš do akademického světa, anebo byly takovými outsidery, že ani milovníci outsiderů neodhadli spřízněné duše. Tím pádem se do diskuse znovu dostali pozoruhodní “maverickové”, jak se říká svérázným povahám v angloamerickém světě. Raymonda Scotta připomněl světu jazzový klarinetista Don Byron na albu Bug Music, kde hraje jeho spletitě nakomponovaný jazzový doprovod ke kresleným groteskám. Scott pozdějí začal systematicky experimentovat s možnostmi počítačových zdrojů zvuku: loňská reedice nahrávek Manhattan Research Inc. (u Basta Rec.) přináší kolekci jeho skladeb z padesátých a šedesátých let (69 reklam, koláže, sónické experimenty), v nichž jsou využity pamětihodné zvuky proudící ze Scottových vynálezů: Clavivox, Circle Machine, Bass Line Generator, Electronium, Bandito The Bongo Artist... Patina tehdejšího sci-fi futurismu je dnes důstojným partnerem pro konceptualisty a tvůrce osobní hudby. Z akademického prostředí vyšel třeba norský Arne Nordheim, jehož překvapivě komunikující skladby reeditoval podnětný label Rune Grammophone, který je zároveň svěřil k reedici Geiru Jenssenovi, tedy projektu Biosphere. Dodnes činný je jeden z pionýrů elektronického experimentu v Americe, Morton Subotnick. New World Records nedávno s ohlasem vydali jeho kultovní skladbu Silver Apples of the Moon. Stojí za zmínku, že Silver Apples byli původně téměř užitkovou skladbou, demonstrující možnosti syntezátoru Buchla Modular Series 200, dnes jsou ale poslouchány jako suverénní hudba. Takové reinterpretace jsou dnes běžné, a užitečně zbavují myšlení úzkého přístupu. Zábavné a přínosné je třeba číst v seriózním kontextu dnešní docenění Giorgia Morodera – skladatele a producenta, který položil základy celé scény disco a při tom odkryl principy a dobově společenské akcenty, které jsou ve hře dodnes. V Moroderově době ale existovaly i soubory ponořené plně do experimentů s tehdejšími moogy: americké trio Mother Mallard, jehož album Like A Duck To Water (1974 – 1976) právě vyšlo v reedici u Cuneinform Records, je jedinečný dokument o sekvenční hudbě kdesi mezi Reichem, emocí zbaveným Jarrem a jazzrockovými fúzemi sedmdesátých let – to vše podpořené armádou tehdejších strojů (viz obrázek), v mnohém složitějších než jsou ty dnešní (jak třeba vzpomíná vedoucí MM David Borden, ladění moogů bylo citlivé na momentální teplotu ovzduší...). Mimochodem, je skvělé pozorovat, že po celou dobu jde a zároveň vůbec nejde o elektroniku – spíše o jakési ideje, které propojují matrix současného světa s dávným, až mýtickým myšlením. Na letošním barcelonském festivalu Sónar, nejzásadnějším festivalovém, veletržním i diskusním centru elektroniky dnes, vystupuje mimo jiné Terry Riley – jeden z prvotních minimalistů, jehož tvorba sice využívá elektroniky, ale není to její výsostný znak – Riley spíš možná předjímá určité ideje, které byly a jsou pro scénu podstatné. Jeho blízcí kolegové, třeba La Monte Young s Tonym Conradem a mladým Johnem Calem, pak už pracovali principiálně s akustickými nástroji: a přece se k jejich dlouhým tónovým prodlevám, rozvibrovávajícím prostor i lidský sluch, může hlásit repetitivní scéna jako k živné půdě pro pozdější techno.
+ + +
Přestože žiji v antitechnologických čechách, kde nemá neformální elektronická muzika tradici, přes komunikační kanály (The Wire, internet) vnímám elektroniku jako jeden z nejživějších prostorů pro dnešní hudební vyjádření. Jak píše Jiří Kolář – nová forma je bez nového obsahu mrakodrapem, v němž bydlí žebrák. Notebooky, digitální zvuk a aktuální možnosti strukturování s sebou ale naštěstí už ve své podstatě téměř vždy nový obsah nesou. Účastnit se jeho hledání je v tuto chvíli dobrodružstvím tvorby a identifikace.
|
|
 |
|
<< < 1/1 > >>
|
|
|
|
 |
|
|
|
|
©20023456789101112
atrakt art | emigre by
satori
|
|
