|
Stretnutie v Brne počas Multiplace 2008, festivalu sieťovej kultúry. Michal Cáb aka Cabowitz, vyštudovaný teológ, hudobník a čerstvý asistent v ateliéri nových médií na pražskej AVU, a Pepa Henzl, brnenský VJ, programátor, majiteľ a tvorca glitchových stránok popcorp.org, tu spolu viedli workshop audiovizuálneho softvéru Pure Data. Široké možnosti tohoto nástroja objavuje čoraz viac umelcov rôznych disciplín, preto účasť bola hojná a podnetná. V prestávkach sme sa bavili o objektoch a prepojeniach, kvetináčoch a geekoch, o tom, ako niečo postaviť úplne od nuly a o celej filozofii za tým...
Na začiatok možno banálna otázka: Čo je to Pure Data, aké ponúka možnosti a prečo pracujete práve s PD?
M. C.: První problém, který tato otázka vyvolává, je, že když se zeptáš každého jednoho člověka, tak asi odpoví trochu jinak. Odpověď může znít tak, že je to grafické programovací prostředí sloužící k procesování obrazu a zvuku, jehož možnosti jsou mnohem širší než u koncového software. Ten má výrazové hranice jasně určeny – hotový syntetizátor nebo VJ-ský software má takový a takový výraz a ten se jen těžko překračuje. V PD člověk sám vytváří svoje nástroje, to znamená, že každý z těch nástrojů má takové hranice, které mu ty sama dáš.
Akým spôsobom si vytváraš tieto nástroje a aké to má výhody?
M. C.: Je to grafické prostředí, to znamená, že se neprogramuje „do řádku“, ale vytváří se spíš síť z objektů, které vykonávají nějakou funkci. Kód je prezentovaný grafickou strukturou.
P. H.: Hlavní výhodou je, že procesování zvuku, resp. vytváření samotných nástrojů je vyabstrahované tak, že jde do dostatečné hloubky, aby sis mohla vytvořit, co potřebuješ, ale ještě pořád to není na takové úrovni složitosti, abys musela řešit věci jako vzorkovací frekvenci a další detaily zpracování zvuku.
A to je vďaka tej objektovej štruktúre...
P. H.: No.
M. C.: Když si představíš na jedné straně hotový kus software, třeba syntetizátor, a na druhé straně nějaký programovací jazyk, jako je třeba C++, tak PD jsou někde „na půl cesty“. Samozřejmě že musíš znát sémantiku jazyka, musíš se naučit jakoby programovat, ale myslím si, že PD je nástroj, který je přístupnější pro lidi, kteří o programování nic neví. Už jenom díky grafickému rozhraní. PD jsou „intuitivnější“, v kódu např. přímo vidíš, kam data, která procesuješ, tečou, jako bys kreslila linii toku dat.
P. H.: Jde tam vždycky o nějaký tok, o nějaký zdroj, který teče do vstupu něčeho dalšího, a ten to pak popřípadě posílá zase dál. Je to jak říká Michal, linie od vstupu do výstupu.
PD je pomerne nový nástroj. Ako vznikol a ako sa následne vyvíjal?
M. C.: PD naprogramoval Miller Puckette, mají za sebou necelých 10 let vývoje. Puckettova kódu se záhy chopili nadšenci a komunity vývojářů, kteří vytvořili řadu knihoven, takže kromě „vanilla“ PD existují též PD „extended“, které v sobě obsahují externí knihovny pro grafiku i zvuk. Miller sám dodneška na „vanilla“ PD pracuje, ve „vanille“ jsou ale nástroje pouze pro procesování audia.
V první otázce ses ještě ptala proč PD používáme. Když hledáš specifičnost výrazu, tak samozřejmě můžeš pracovat s prostředky, které jsou běžně dostupné. Můžeš zajít do obchodu a koupit si kytaru a hrát na ni, ale mně právě zajímá překračování těchto hranic. Při práci s PD posouváš rozsah tvůrčího aktu, který se netýká jen výsledného díla, ale též prostředků, které vyrábíš. Je to, jako by malíř vytvářel své vlastní štětce a z rudky si dělal barvu nebo jako by si hudebník sám třeba vyrobil klarinet. A nástroj si můžeš navrhnout tak, aby ti vyhovoval, aby se ti na něj dobře hrálo.
Taky je to dáno tím, co by se dalo nazvat hledáním většího prostoru svobody. Nejsi a priori spoutána možnostmi toho nástroje, který si koupíš, ale svým vlastním konceptem.
Takže začínaš vlastne úplne od začiatku a vytváraš si nástroje sám. Čo je asi pomerne náročné a zrejme trvá dosť dlho, než sa v tom človek nejak zorientuje a nájde si to, čo mu vyhovuje.
M. C.: To je výhoda i nevýhoda PD, ale to je právě to, co mě fascinuje – že to je software, který je „náročný“ a který tě vede k tomu, abys studovala. Já sám jsem se díky PD naučil spoustu nových věcí, PD mě přivedly zpět k programování a k zabývání se tím, co je to vůbec zvuk. PD asi nejsou pro člověka, který očekává instantní nástroj vyžadují trochu časové investice.
Takže časová investícia sa vráti v podobe nástroja, ktorý má veľmi široké využitie. Hovorili ste o zvuku, vizuále, ale PD sa dá napojiť na skoro hocičo. Využíva sa napríklad v interaktívnych inštaláciách…
M. C.: Přesně tak. O této možnosti využití ve své tvorbě se ostatně zmiňovala i řada účastníků brněnského workshopu v rámci festivalu Multiplace. Pro intermediální tvorbu jsou PD optimální nástroj. Rozhodně tím vstupem a výstupem nemusí být obraz a zvuk, ale může to být například vlhkost v květináčích a výstupem může být zavlažovací systém.
P. H.: Jakýkoliv vstup se převede do digitální hodnoty, ta se zpracuje v PD a pošle se na výstup. Tam už je to spíš otázka toho, jestli je člověk schopný si ty vstupy a výstupy vyrobit.
Aký je pre Vás najbizarnejší projekt s PD, ktorý poznáte. Trebárs ohľadne toho vstupu, Michal, ty si hovoril, o vlhkosť v kvetináči…
M. C.: Myslím, že nějaký takový projekt skutečně byl: vlhkost v květináči převáděná na zvukový výstup. Co mi přišlo hodně bizarní, bylo vystoupení PD-kovboje na poslední PD Convention, která byla v Montrealu, na YouTube to video je. Chlapík s midi kytarou a monitorem na hlavě, po celém těle měl gyroskopy. To, jak se pohyboval, vytvářelo zvukovou podobu jeho performance. To bylo, co se vstupů týče, asi to nejzvláštnější, co jsem kdy viděl... takový, no, geek, no úplný geek, totální.
Nedala by sa vlastne veľká časť užívateľov Pure Data označiť slovom geek? Kto sú ľudia, ktorí sa zaoberajú PD? Jednak je treba ovládať aspoň základy programovania, jednak je to časovo celkom náročné, takže človek pri počítači strávi dosť veľa času, to musíš mať nadšenie...
M. C.: Hehe, geekové... nebo kříženci programátorů a hudebníků. Ne, dělám si legraci. Já se za programátora vůbec nepovažuju, spíš jsem k tomu přišel přes hledání nějakých širších možností hudebních software. Ale je jasné, že pokud chceš s PD pracovat, tak nějaké základy programování anebo formalizace kompozičních postupů znát musíš.
P. H.: Jako programátor oceňuju to, že jsou PD otevřený kód, takže se dají dodělávat různé objekty, a na druhou stranu si myslím, že je jednodušší naučit se v PD, než si ten program třeba napsat sám.
Kto sú teda ľudia, ktorí – napríklad u nás – s PD pracujú?
M. C.: No tak já jsem k PD přišel díky slovenské scéně, díky Dankymu a Gnd, díky workshopům v rámci letních dílen v Bratislavě. Tam jsme se setkali s Pepou. Taky Erik Bartoš z Banské Bystrice a Gnd zmiňoval někoho ze Žiliny, kdo dělá instalace v PD. V Čechách je to Aleš Zemene a díky workshopu, co proběhl na AVU, se PD chopilo také pár dalších lidí. Scéna se, myslím, pomalu rozrůstá.
Ako funguje komunikácia v komunite užívateľov PD? Existujú nejaké internetové fóra a mailinglisty?
M. C.: Jo, v PD komunitě funguje solidarita, a když máš při studiu nějaký problém, tak řešení obvykle dohledáš buď na mailinglistu, PD fóru, nebo ti poradí někdo na IRC kanálu. Dvě živá centra týkající se PD jsou Art Engine v Montrealu a Open Lab v Londýně, v podstatě tam na tom IRC-čku pořád sedí někdo, kdo v PD dělá. Když máš nějaký problém, tak ti lidi jsou ochotní poradit.
Teď mi ještě přišlo na mysl... rád bych se vrátil k té otázce, která se týkala způsobu práce v PD. Zmínil jsem to, že si můžeš postavit svůj nástroj a pak na něj hrát, to je určitě jeden z možných způsobů, ale pak je také samozřejmě možné s PD pracovat tak, že například vytvoříš nějaký formální postup, kterým se má procesovat zvuk, nebo vytvoříš pravidlo, podle kterého se vytvoří kompozice, a tím tvoje tvůrčí činnost končí. Kdybys měla v takovém případě koncert, tak přijdeš, zmáčkneš play a v podstatě jsi svoji práci udělala. A třetím způsobem práce s PD je live-time coding. Problém tohoto přístupu spočívá jednak v tom, že live-time coding performanci si může dovolit ten, kdo PD dobře zná, a jednak v tom, že vždy nějakou dobu trvá, než se kód řádně rozjede. Nahodit nějakou základní strukturu kódu, který je i zajímavý, prostě chvíli trvá.
Ľudí, ktorí pracujú tým tretím sposobom, asi nie je veľa. Čo presne robíte vy, keď máte vystúpenie, ako dnes večer? Máte pripravené nejaké objekty alebo len v hlave nejaké nápady, ktoré potom rozvíjate? Čo robíte naozaj počas performance?
M. C.: Chceš se podívat do naší kuchyně? Hm, no je to tak, že některé věci mám do určité míry předprogramované, např. jak jde harmonická linie, kdy se které samply přehrávají, na co reagují, „partitura“ je jaksi daná. Pak si ale nechávám určité otevřené pole, díky kterému můžu do zvuku zasáhnout, konečnou podobu vytvářím až v rámci vystoupení. To znamená, že na konečný výsledek mohou mít vliv vnější události, atmosféra toho místa. Dost dobře výsledek záleží na zásahu do systému, který mám otevřený.
Využívate tiež navzájom svoje výstupy?
M. C.: V rámci vystoupení jsme propojeni přes síť a nějaká data budeme sdílet. To, jak bude audio ovlivňovat obraz, a to, jak bude obraz ovlivňovat zvuk, je též dáno, ale konečný výraz ne. Data od Pepy u mně půjdou do již připraveného synťáku, ale to, jakou „barvu“ zvuku bude ten synťák mít a jak bude znít, budu ovlivňovat já.
P. H.: Moje sestava je v podstatě již hotový video mixpult, na kterém jsou nějaké efekty, pak už jen měním jejich parametry, nahrávám videa a podle toho, jak se vyvíjí hudba, měním intenzitu těch efektů. Při vystoupení přímo do zapojení nezasahuju. Za tím, co jsem v PD postavil, je spousta experimentů, které jsem dělal, aby to nějak fungovalo, aby to třeba nespadlo.
Dá sa nejak charakterizovať ten výraz, o ktorom hovoríte po estetickej stránke? Spoznáte, keď niekto hrá s Pure Data?
P. H.: Z mého úhlu pohledu jde o výraz, který se nese na vlně lowtechu a ubastlených nástrojů a třeba circuit-bendingu. Lidé, co v PD dělají, jsou z velké části nadšenci, kteří přesně ví, co udělat a co provést, aby dostali konkrétní zvuk, a experimentují s tím. Většinou je to takové hodně špinavé.
M. C.: Myslím si, že ten PD mainstream by se dal definovat jako lo-fi, jak říkal Pepa. Na druhou stranu to souvisí s tím, jaký přístup kdo zvolí. To znamená, že výraz není jednoznačně definovatelný. Pokud si někdo v PD postaví opravdu dobrý syntetizátor, tak to výraz lo-fi nutně být nemusí.
P. H.: Já bych ještě doplnil: ono je to možná tím, že PD mají velké možnosti, a když s nimi pracuješ, tak se můžeš dostat do extrému. Prostě poznáš strašně širokou škálu zvuků nebo výstupů, které se z toho dají dostat, a jsi pak zvyklá i na výstup, který není snesitelný třeba pro někoho, kdo dělá s normálním hudebním nástrojem.
M. C.: To mě taky překvapilo, když jsem si sám zkoušel stavět nějaké první synťáky, tak jsem si myslel, že ty zvuky jsou neposlouchatelné nebo neprezentovatelné, ač mně se třeba líbily. A pak, když jsem viděl záznamy z PD Convention v Grazu, kde se lidi bavili tím, že poslouchali postupně stoupající a klesající oscilátor, tak mě přešel ostych. Spíš jsem to vždycky bral jako nějaké vlastní objevování, nějaké sonické dobrodružství, které je soukromé a ne až tak prezentovatelné.
Aký má pre vás význam, že Pure Data ako softvér je opensource, že je vyvíjaný komunitou a je zadarmo, na rozdiel od komerčného a podľa mnohých ľudí užívateľsky pohodlnejšieho MAX/MSP?
P. H.: MAX/MSP je sice uživatelsky příjemný, ale člověk stejně musí vědět, co z toho chce dostat, a musí znát detaily ohledně zpracování zvuku a videa. V Pure Data jde práce trochu pomaleji, protože tam nemáš ty berličky pro uživatele, ale v podstatě je to to samé. V případě MAX/MSP člověk platí za pohodlí, protože mu to někdo vyvíjí, odzkouší a dostane hotový produkt, který je dejme tomu i stabilní a může se na něj spolehnout.
M. C.: V okamžiku, kdy někdo řeší otázku, jestli MAX, nebo PD, a chce pracovat jenom se zvukem, tak těm, kteří se rozhodnou pro MAX, vážně nerozumím. Miller Puckette je otcem obou, sémantika i možnosti PD a MAXu jsou srovnatelné. Jak řekl Pepa, MAX má lepší grafické rozhraní i podporu a tak dále, ale v okamžiku, kdy se třeba rozhoduju mezi tím, jestli mám platit, nebo ne, tak jsou PD jednoznačná volba.
Nie je to však iba o peniazoch. Spomínali ste PD fóra a komunitu, mailinglisty. Vzťahy tam zrejme fungujú nejak inak, než keď si kúpiš produkt, nainštaluješ ho a potom ho už len používaš.
P. H.: Třeba v PD je výhodou implementace novinek, které se v MAXu objeví třeba až za půl roku. Vývojáři hodně experimentují, na PD mailinglistu se každý den objeví desítky emailů, v nichž uživatelé řeší nejrůznější problémy. Člověk se tam dostane k zajímavějším věcem než v rámci MAX-mainstreamu.
Hovorili ste o PD Conventions, to sú pravidelné stretnutia vývojárov a nadšencov Pure Data?
M. C.: No nevím, nakolik jsou pravidelné. Jednoduše ve chvíli, kdy se někdo z PD komunity rozhodne, že dozrál čas na to, aby se vývojáři setkali a ukázali si, co udělali nového, tak se setkají. Vím jenom o dvou, v roce 2001 bylo setkání v Grazu a v roce 2007 v Montrealu. Celkem živé PD centrum kromě zmiňovaného Open Labu a Art Enginu je asi Graz, kde působil i Aleš Zemene.
Filozofia za hnutím opensource podporuje nielen verejné zdieľanie zdrojových kódov softvéru, výmenu skúseností v komunite, ale aj vyhýbanie sa komerčným kanálom distribúcie… Aký máte k tomu postoj?
M. C.: Před nějakou dobou jsem kompletně přešel na Linux a k tvorbě používám jen opensource. Jednoduše se v tomto prostředí cítím víc doma. Je jakoby lidštější, ten software má pro mně nějakou tvář. A dál, o opensource všeobecně platí, že když se vyskytne nějaký bug nebo návrh, čím by se software mohl vylepšit, tak si myslím, že reakční doba implementace těchto věcí je rychlejší než u komerčních programů, které vychází jednou za čas.
Tak toto nemusí platiť všeobecne. Napríklad pri grafických programoch mám pocit, že opensource verzie často ešte dosť zaostávajú.
P. H.: No tak je to zase o penězích. Firma, která je už nějak ustálená, peníze vráží do vývoje, a ten jde dopředu, protože si může dovolit zaplatit lidi, kteří nad tím budou dělat 8 hodin denně. A opensource je z velké části práce lidí, kteří to dělají jako svůj koníček anebo proto, že ten software potřebují, ale zase nemůžou při tom prosedět celej den.
Keď sa pozriete na PD komunitu, koľko myslíte, že je tam žien? Sme v oblasti geekov – chalanov a mužov?
M. C.: Jestli je PD maskulinní nástroj? Na to fakt nemáme, se o tom bavit, to je jasný. Já myslím, PD je jenom nástroj. Je to o interpretaci anebo o umění zprostředkovat ten nástroj k užívání.
P. H.: Možná je to taky v tom, že každé pohlaví k tomu přistupuje jinak. Třeba k vytváření nějakého výstupu. Ta maskulinita je možná v nějakém experimentování a zkoumání nějakých nových prostorů.
No ale vy ste takí nadšenci, robíte workshopy v Brne, v Prahe na AVU a podobne. Je to nástroj, o ktorom ste presvedčení, že je dobrý a užitočný a že by ste chceli, aby sa viac používal aj v našich krajinách. Čo by sa dalo spraviť, aby to viac priťahovalo aj ženské experimentátorky?
M. C.: Musíme sehnat nějakou nadšenou ženu, která si vytvoří svůj vlastní přístup v PD a pak začne dělat PD workshopy.
Další otázkou, možná spíš pro nějakého teoretika umění, je, jestli jsou PD jenom nástrojem, nebo opravdu přináší něco nového. Jestli je to jazyk, kterým je možné říct něco, co s pomocí jiných jazyků nebylo možné. Účastníci PD Convention v Grazu se v této věci vyjadřovali dost různě. Někdo říkal, že je to jenom nástroj, a někdo tím byl naopak mimořádně fascinovaný a považoval PD za revoluci. Jako by rozdělovali svět před PD a po PD.
A ty by si sa priklonil k čomu?
M. C.: Každý jazyk má své kouzlo. Myslím, že produkce v PD je opravdu charakteristická a svébytná, což vychází právě ze svébytnosti onoho jazyka. V tomto ohledu bych se klonil na stranu těch, kteří PD považovali za revoluci. Na druhou stranu se bráním jakémukoliv zbožšťování nástrojů vytvořených člověkem a PD, kromě toho že jsou novým jazykem, opravdu jsou „jen“ nástrojem. Co z něj a s jeho pomocí uděláš, jakou poesii budeš psát, záleží jen na tobě.
|
