|
Damian Catera, 29. kvìtna 2002, Centrum pro souèasné umìní v Jelení a 4.èervna v Brnì, Fleda
Fragmenty z video tvorby a pùlhodinová improvizace newyorského skladatele elektroakustické hudby, Damiana Catery, pøesvìdèily pražské publikum, že v souèasném umìní je poèítaè nejenom hudebním, ale univerzálním umìleckým nástrojem. Tuto poklonu si poèítaè zaslouží díky schopnosti interpretovat odlišná vstupní data do digitální podoby, která umožòuje další manipulaci zvukového a obrazového materiálu a jejich vzájemné propojování. Výsledné umìlecké dílo se pak vìtšinou snaží spojit rùzné smyslové vjemy, které v bìžné zkušenosti pøísnì oddìlujeme podle jejich zdrojù. Zvuky identifikujeme jako hluk, hudbu nebo øeè, obrazy jsou doménou zraku atd. Tyto návyky mùže poèítaè velice snadno zmìnit a napøíklad interpretovat obrazová data pomocí zvuku nebo lidskou øeè èi hluk jako hudební skladbu.
Performance Damiana Catery pøekonala bìžná rozdìlení tím, že spojila velice odlišné nástroje, jakým jsou kytara, rádio a samotný hardware a software. Toto intimní spojení spíše než konfrontace kytary, poèítaèe a rádia otevøelo zcela nové pole zvukové zkušenosti, v které rozdìlení na “živou” hudbu produkovanou hudebním nástrojem a “mrtvou” hudbu reprodukovanou rádiem nebo i poèítaèem, pøestalo platit. Místo živé a mrtvé hudby, nastoupily syntetizující pokusy se zvukem, který mùže mít vlastnosti obou, protože vzniká v reálném èase na základì urèitého algoritmu, který interpretuje vstupní èili “zaznamenaná” data. Moment nahrávání záznamù z kytary a rádia probíhal zároveò s jeho interpretací a manipulací na základì softwaru vytvoøeného v prostøedí MAX/ MSP, které bylo vyvinuto speciálnì pro umìlecké úèely. Caterovy zvukové experimenty mezi strunami, klávesnicí a rádiovým signálem, jsou nejen technicky zajímavé, ale také pøíjemné na poslech. Sám tyto experimenty nazývá dekompozicí (deCOMPOSITION), kterou definuje jako proces zvukového opotøebování a destrukce, z které vzejdou vždy neèekanì nové zvuky.
Jeho performance má také podobu mediálního eklekticismu, v kterém mizí protiklad mezi médií, která nìco produkují (kytara a èásteènì samotný poèítaè) a médií, která jenom pøehrávají a distribuují (rádio), jako i samotné rozdìlení na stará (rádio) a nová média (poèítaè). Tyto performance dokazují, že nejzajímavìjší umìlecká díla vznikají na hranici mezi médií a pøi jejich spojení, které se odehrává pøes rùzné porty na poèítaèi, umožòující propojení prakticky všeho se vším. Fyzické spojení poèítaèe s kytarou a rádiem (pøes internet), znamená ovšem víc než jen to, že se pøijaté zvuky “pøehrají” v pozmìnìné podobì na základì softwaru. Umìlecký software je totiž možné pøímo mìnit v prùbìhu performance, a tím vytváøet zvukové improvizace, které jsou interakcí umìlce a nástrojù spíše než jenom hudebním ètením pøíkazù. Performance Damiana Catery je proto skuteèným hudebním skládání algoritmù a kódù v reálném èase spíše než jenom hudbou algoritmù a kódù. Programovací jazyk a vnitøní procesy v poèítaèi získaly jeho performancí vlastní umìleckou hodnotu a pøestaly být pouhým nástrojem umìleckého projevu. Catera jednoduše místo not objevuje pro hudbu poèítaèové kódy.
Také video tvorba prezentovaná v rámci pražského setkání nezklamala. Zvláštì ukázka z nedávného kolaborativního projektu „BIG SIN LITTLE SIN“ (Velký høích malý høích, 2002) uskuteènìného s 12ti dalšími umìlci. Catera použil videomontáž katolického knìze s køížem, pøes který je vidìt bombardování Afghánistánu, a k tomu pøidal upravený záznam skuteèné zpovìdi, v které se sám vyznává z bombardování civilistù v Afghánistánu. Šokující rozhøešení, které dostává a ubezpeèení knìze, že to nebyl høích, je umocnìno právì apokalyptickou videomontáží. Podobnì kritická jsou i jeho další videa, v kterých napøíklad porovnává konzumní charakter americké spoleènosti s pokryteckým charakterem rùzných dobroèinných akcí za chudé lidi tøetího svìta (Two versions of Consumerism, 1993). V tomto krátkém filmu vidíme hysterický projev jakési plavovlasé hereèky, která lobuje za hladovìjící dìti z Afriky, a zábìry na hry s nákupními košíky v supermarketu o nejdražší nákup za nejkratší dobu.
Dílo Damiana Catery je zajímavé šíøí svého zábìru, od velice formálních experimentù se zvukem po velmi konkrétní až šokující videa. Zatímco jeho zacházení se zvukem je velice minimalistické a skoro „ikonoklastické“, v tom jak zvuky reprezentují jenom svoji destrukci, jeho zacházení s obrazem objevuje zvláštní nový žánr jakýchsi krátkých a experimentálních dokumentù, které se formátem blíží reklamì a hudebním klipùm.
|
