|
Mezi lety 1983 a 2006 se odehrála důležitá změna ve vnímání vztahu lidí a strojů, společnosti a technologie, kterou názorně shrnuje obálka časopisu Time. Zatímco osobností roku 1983 se poprvé stal stroj – počítač, v roce 2006 to byl najednou každý z nás, kdo svou identitu, znalosti a dovednosti propojil se sítí počítačů a dalších uživatelů, kteří tvoří dynamický Web 2.0. Osobností roku 2006 se vlastně stalo něco ještě méně personalizovaného, osobního a lidského, než je stroj z roku 1983: emergentní a anonymní síť pulsujících aktivit milionů uživatelů.
Osobnost, tento renesanční a romantický konstrukt génia zatížený humanistickými předsudky o velikosti člověka a ještě staršími představami člověka jakožto obrazu dokonalého Boha, se rozpadla v hybridní síť, jejíž aktéry je stále těžší identifikovat a popsat. Celý tento nástup posthumanismu pak dovršil časopis Newsweek, který po vzoru Time označil rok 2007 za rok widgetů a další „personalizace“ on line života, čímž osobnost a vlastně samotnou ideu jedinečnosti ještě radikálněji zredukoval na konfiguraci sítě.
Posthumanistické sítě: od webu 2.0 k mashupům, widgetům, gadgetům a kultuře otevřených API
Co jsou vlastně tyto widgety? Internet dnes netvoří jen miliony interagujících uživatelů, kteří uploadují nejrůznější obsah, ale také miliony mashupů, mini-aplikací, prográmků a věciček, tzv. widgetů a gadgetů, které se chovají tak trochu jako viry a mikroorganismy: hledají stále nové podoby symbiózy a nové hostitele. Internet se rozpadl na universum mini-aplikací a prográmků, které mohou parazitovat na mobilním telefonu nebo na ploše, osobní stránce, weblogu, portálu nebo kterémkoli jiném on line místě. Navíc lze tyto prográmky libovolně sbírat, spojovat a „mashovat“, různě je vizualizovat a dále recyklovat. Jejich původním smyslem bylo přinášet čerstvé informace, viz nástroj konfabulátor na plochách Applu v roce 2005. Uživatelé Applů tak od roku 2005 vlastně nemusejí navštěvovat stránky, ale na své ploše v podobě malých okének jednoduše sbírají informace z celého internetu podle vlastních preferencí: počasí, pohyb akcií, různá RSS, aktuální fotky z Flickru podle klíčového slova, oblíbeného uživatele atd. Velice záhy se mini-aplikace staly spíše on line fetišem a ozdobou, které mohou uživatelé dále programovat a uzpůsobovat různým, často bláznivým nápadům, jak o tom svědčí celý fenomén Facebooku. Také nová Windows Vista zařadila na plochu gadgety po vzoru Applu a umožňuje jejich tvoření a sdílení. Na webu se navíc objevily i on line nástroje na podobné tvoření a kombinování aplikací, které jsou vlastně nezávislé na operačním systému, například Pageflakes.com, Yahoo Pipes nebo Netvibes.com. Právě Netvibes nabízí tisíce prográmků, kterými vytvoříte vlastní „webMashe“, vlastní portály a verze toho, co nás na internetu aktuálně zajímá. Tato vlastní síť a filtr informací a obsahu je fetišem, ale také autoportrétem uživatele. Mini-aplikace se také staly novým marketingovým nástrojem, takže například výrobce psího žrádla Purina naprogramoval a pojmenoval podle sebe jeden z widgetů na počasí, který radí, kdy bude venku vhodné vyvenčit domácího mazlíčka. V prvních dvou měsících si tento prográmek na plochu stáhlo až 15 tisíc lidí. Problémem dnešního internetu proto již není jenom nepřeberné množství informací a obsahu. Snahu zvládnout tento nápor informací jsme již dávno vzdali, teď bojujeme o to, abychom se vůbec vyznali v množství aplikací a rozhraní, které jsou on line. Roste proto význam různých vizualizací obsahů a tzv. mashupy, které kombinují data a vytvářejí nová rozhraní, často na mapách. Mikro-aplikace a mini-prográmky spolu s mashupy a vizualizacemi tak pokračují a dále rozšiřují to, co započaly RSS čtečky: ukázat, co se na internetu právě děje, co právě vzniká. Umožňují konzumovat internet jaksi „zaživa“ a dostat se když ne k veškerému obsahu, tak alespoň k tomu novému, co se právě objevuje. Mashupy, gadgety a další prográmky jsou naše vlastní malá rozhraní a alternativní prohlížeče, kterými konzumujeme tento živý a simultánní internet a také se stáváme jeho součástí. Internet v době aplikací Web 2.0, mashupů a widgetů vlastně prochází evolucí, v rámci které se člověk stal pouhým mezičlánkem a přenašečem aplikací, které mutují a dále se množí a kombinují. Zásobujeme tento živý organismus nejen materiály a obsahem, ale stále více organizujeme i jeho strukturu pomocí tagů, a díky otevřeným aplikačním rozhraním (API) a mashupům ho propojujeme se stále novými oblastmi našeho života. V tomto živém internetu, atomizovaném na prográmky a recyklovaném tisíce mashupy, které tvoří stále nové konfigurace sítě a spojení s vnějším světem, zcela mizí rozdíl zdroje a média, centra a periferie, dat a rozhraní, ale také rozdíl softwaru a wetwaru. Stali jsme se pulsující a dynamickou sítí, která spíše než kyberpunkové fantazie o transcedenci těla a hmoty na virtuální svět naplňuje původní kybernetickou touhu po dokonalém splynutí pilota s protileteckou střelou. Jsme lapeni v síti, nejenom jako individua při každodenní komunikaci, organizaci a sdílení věcí, ale i jako společnost, která přes síť monitoruje, sdílí a organizuje všechna materiální a nemateriální dobra a zapojuje do toho stále větší část planety. Síť mezi hardwarem, softwarem a wetwarem již není ani ryze lidská, ani ryze strojová, není to jenom technický, ale ani sociální fenomén. Tento hybridní a komplexní útvar, jakým je síť, pak slouží nejen jako metafora, ale i jako matematický vzorec k popisu všech fenoménů, s nimiž se ve světě setkáváme a které tvoříme, ať už je to interakce genů, vytíženost a popularita herců v databázi IMDB.com, postup infekčních chorob nebo prolinkování webových stránek. Přestali jsme si být jisti tím, co je fenomén organického a co patří k anorganickému světu, kde končí příroda a začíná druhá příroda a svět „umělých výtvorů“. Posthumanistický internet 21. století je jen nezajímavějším projevem stále častějšího polidšťování technologií, takže už známe sociální software, žijeme ve věku participace (kampaň společnosti SUN), lidských sítí (kampaň společnosti CISCO), „People_Ready“ businessu (Microsoft), „internetu věcí“, které bez ustání jenom plkají, jako i dalších podobných teoretických a marketingových konceptů. Cílem již není vytvořit stroje, které myslí jako lidé, ani učinit z lidí stroje, ale umožnit zvláštní symbiózu, kdy lze myslet a žít spolu se stroji v harmonii a míru a rozvíjet lidské hodnoty a všechny potřeby společnosti díky technologiím. Tento podivně samplovaný humanismus technologií dnes doplňuje stejně radikální posthumanismus myslitelů, kteří se zabývají samotným člověkem. Zatímco současné technologie vidí řada teoretiků jako lidské, lidi se zvláštním způsobem dehumanizují například v textech, které se zabývají managementem digitálních identit. Ještě lépe je to vidět na konceptech „dvounohého terminálu“ a „Me++“ Williama J. Mitchella, „kyborga“ Dony Haraway, „GenRich třídy“ u Lee Silvera, „metačlověka“ Gregory Stocka, „ex-lidí“ a v řadě dalších posthumanistických a transhumanistických fantaziích.
Gridy: postmetafyzické sítě a stroje
Začátkem 21. století kulminuje snaha vymezit vztah člověka a stroje, společnosti a technologií, které do našeho světa neustále přinášejí jinakost a nečekané podoby propojení a sítí. Naše civilizace dnes závisí nikoli na tom, jak interpretujeme a chápeme Boha nebo člověka, ale jak se vyrovnáme s přítomností stále nových strojů a jejich propojení se všemi aspekty našeho života. Jak vymezit stále intenzivnější interakci sociálních, technologických, biologických a dalších systémů v posthumanistických sítích? Jak vůbec popsat emergentní a komplexní celky, které tyto interakce dnes vytváří? Otázka vztahu lidí a strojů, přírody, společnosti a techniky dnes již nestojí, kdo má nad kým moc, ale jak popsat a interpretovat tato hybridní spojení, s nimiž se setkáváme stále častěji. Jakým způsobem tyto technologicko-sociálně-biologické celky mění náš pohled na člověka, rodinu, společnost, politiku, ale i na samotný vývoj a evoluci? Zdá se ovšem, že ani tyto otázka nejsou dostatečně radikální, aby se dotkly fenoménu gridů, největších, nejrychlejších a vůbec nejmocnějších počítačových sítí, které dnes vznikají. Tyto sítě a stroje jdou totiž ještě o krok dál než zmíněné otázky evoluce. Jednou možná získají schopnost měnit nejen společnost nebo dále relativizovat význam člověka, ale budou měnit i celou skutečnost a vesmír. Právě o to totiž usilují urychlovače částic, jakým je nový LHC (Large Hadron Collider) spuštěný nedávno v CERNu, RHIC v National Laboratory Brookhaven ve státě New York, TEVATRON ve Fermiho National Laboratory v Batavii v Illinois a další, jejichž data se zpracovávají díky extrémním sítím, jakými jsou počítačové gridy a klustery. Právě takovým extrémní strojem a sítí je například i Z-stroj, jeden z největších světových akcelerátorů, který sídlí v Albuquerque v Novém Mexiku v Sandia National Laboratory. Na svých stránkách ho uvedly jako celebritu i takové časopisy jako National Geographic nebo pánský magazín Maxim. Tento největší generátor rentgenových paprsků na světě slouží jedinému účelu: testovat hranice naší hmoty i mysli, totiž testovat materiály v extrémních teplotách a tlacích, a zároveň tato data hodnotit pomocí počítačových modelů. Celá konstrukce je kvůli značnému elektrickému proudu, který v setině sekundy umí vyprodukovat až 80x víc elektřiny než celá zeměkoule, ponořená do 2 mega litrů speciálního oleje a 2,3 mega litrů deionizované vody, které působí jako izolace. Jedním z posledních úspěchů tohoto podivného stroje pak bylo dosažení teploty slunce, skoro 1,6 milionu stupňů Celsia. Účel celého tohoto divadla má přitom blíže k metafyzice než k běžným funkcím strojů, jakým je zlepšování podmínek lidského života nebo zajištění chodů jiných strojů. Jediným smyslem Z-stroje je poskytnout data o extrémních podmínkách a chování materiálů, které počítače propojené v gridech podobně nepředstavitelných výkonů zpracují a pomocí modelů budou simulovat stavy blízké nukleárním explozím. Dlouhá století si jen filosofové odvážili klást otázku po hranicích myšlení a světa. V současné době jsou to ovšem stále častěji podobné akcelerátory a superpočítače a gridy, které neúnavně hledají hranice fyzického mikrosvěta i schopnosti počítačů procesovat data. Jaký je status a vůbec osud člověka v podobném světě, který různé stroje a sítě nenávratně a neúnavně mění až za hranice našeho chápání? Svět, v němž nám stroje a sítě nepřenechaly ani tuto zahálčivou a neužitečnou práci, jakou je metafyzika? Jsou dnešní stroje ještě důkazem lidské velikosti a umu, nebo jsou spíše znakem našeho úpadku a konce? Podobné otázky si mezi prvními někdy v roce 1863 položil slavný romanopisec Samuel Butler ve svém eseji „Darwin mezi stroji“. Dokázal formulovat kontroverzní myšlenky, třeba o mladé sicilské autorce eposu Odysseus nebo o tom, že Shakespearovy sonety jsou jen šifrovaným zápisem homosexuální milostné pletky. Stroje jsou podle Butlera pokračováním biologické evoluce novými prostředky, proto se stávají čím dál menší a účinnější a lidé jsou na nich stále závislejší, takže je jenom otázkou času, kdy budou schopny sebereprodukce, o čemž se vtipně rozepisuje ke konci své eseje, než si začne zoufat nad tím, že jsme již stejně podlehli strojům a že je pozdě na vzpouru: „Faktem je, že naše zájmy jsou neoddělitelné od jejich a také jejich zájmy od našich. Naše rasy jsou na sobě závislé a vzájemně si poskytují řadu výhod, a dokud se reprodukční orgány těchto strojů nerozvinou způsobem, který si zatím neumíme představit, jsou zcela závislé na lidech, dokonce pro pokračování jejich druhu… (Butler samozřejmě nežil v době reprodukční medicíny, která dnes pomocí strojů vlastně zaručuje naše pokračování)... Tyto orgány se jistě vyvinou, pokud zájem lidí tak jasně směřuje tímto směrem; nic jiného si naše zaslepená a poblázněná rasa nepřeje tolik jako vidět plodné a výnosné spojení dvou parních strojů. Je také pravdou, že jsou již dnes strojní zařízení z velké míry používána k plození dalších strojů, dokonce se stávají rodiči strojů vlastního druhu, ovšem flirtování, námluvy a manželství mezi stroji je zatím v nedohlednu, nedovedeme si to ani představit naší slabou a nedokonalou imaginací...” Naše rasa a druh jsou podle Butlera možná vyčerpané, a tak evoluce již našla nového nástupce, který si nás zákeřně zotročil. Nástupem Darwinových strojů se o celé století později zabýval také myslitel George Dyson, syn známého a ještě podivnějšího myslitele a stále žijícího teoretického fyzika Freemana Dysona. Nesdílí ovšem Butlerův pesimismus a strach z dobrovolného zotročení lidí. V jeho knížce stejného názvu jako Butlerův spis se objevuje spíše obdiv k nově vznikající, žijící, myslící a dokonce cítící bytosti, kterou je podle něj internet. Zbytečnost boje proti tomuto vývoji podává následovně: „Ve hře života a evoluce proti sobě stojí tři hráči: lidské bytosti, příroda a stroje. Stojím pevně na straně přírody, obávám se ovšem, že se příroda stále více přiklání ke strojům.” Podivná úzkost ze vztahu strojů a lidí nás provází již skoro dvě století a zatím se nám nedaří najít odpověď, jak uchopit tento vztah, jak ho hodnotit a rozvíjet, jaké deskriptivní a normativní koncepty používat, jak oddělit a jak spojovat politické otázky spravedlivé společnosti od biologických otázek evoluce a technologických otázek inovace. Úzkost a rezignace ze vztahů lidí a strojů, společnosti a technologie, je dominantním rysem dnešní civilizace, což je možná nejlépe vidět v případě populární kultury. Ne náhodou rok po Dysonově knize startuje také první díl trilogie Matrix, dnes možná nejvýznamnějšího eposu reflektujícího vztah strojů a lidí, společnosti a technologie. Dilema, zda spojení lidí a strojů, společnosti a technologie skončí úplným zánikem, nebo je to jen další epizoda evoluce, zůstává nerozhodnuté a nezodpovězené filmem podobně jako to nelze rozhodnout ani v dnešní situaci. Jak hodnotit patologické či nespravedlivé a na druhou stranu pozitivní spojení a celky mezi lidmi a stroji, softwarem, hardwarem a wetwarem? Probíhající technologický vývoj přináší jen stále nové podoby propojování a sítí mezi společností, přírodou a technologiemi jako jedinou odpověď. Toto propojování má hybridní a emergentní důsledky, které ještě nejsme schopni zhodnotit. Dnešní technologie a stroje již neslouží pouze lidem, nýbrž vytvářejí systémy a ekologie, které jsou stejně komplexní jako společnost nebo příroda a které nelze jednoznačně označit za lidskou konstrukci nebo za přírodní jev. Spojení a interakce přírodních, sociálních a dalších systémů tak tvoří vyvíjející se a hybridní celek, který problematizuje běžná rozlišení mezi přirozeným a umělým, lidským a mimolidským a obecně mezi technologií, společností a přírodou. Současná technologická společnost nejen podporuje komunikační, sociální, ekonomické, politické a další procesy a změny ve společnosti, ale radikálně mění samotnou představu o tom, co je vůbec společnost, zda ji definují pouze lidé a jejich vztahy a kde leží hranice mezi přirozeným a umělým, organickým a neorganickým v procesu evoluce. Navíc díky akcelerátorům a gridům se mění i naše pojetí světa a vesmíru, který se začíná jevit jako podobně komplexní síť podobně hybridních a často nepochopitelných jevů.
Kosmopolitika sítí a gridů
Počítač byl od samotných počátků u Alana Turinga koncipován jako stroj, který umí napodobovat funkce jiných strojů, ať už počítacích nebo psacích, následně pak i různé přehrávače zvuku a obrazu, a v posledních letech úspěšně simuluje i televizi a telefon. Díky sítím se počítač stal strojem, jenž už dovede simulovat celé světy, reálné i zcela imaginární, a navíc se propojil se všemi aspekty života jednotlivce i společnosti, které do značné míry řídí. Díky fenoménům Web 2.0 pak vzniká jakýsi nový svět a organismus, který se rozvíjí trochu mimo lidské chápání a představy. Gridy, tyto novodobé rybářské sítě na chytání a analýzu mikročástic, pak jednou možná změní celý vesmír k nepoznání nebo nám alespoň umožní zjistit, že komplexita v naší části vesmíru je jen odleskem mnohem zajímavějšího procesu, celku a sítě. Dnešní vesmír i společnost mají proto možná nejblíže k tomu, co Bruno Latour nazývá kosmopolitikou – schopností tvořit komplexní sítě, která zahrnuje lidi, věci, další bytosti a nejrůznější anorganické a mimolidské činitele neredukovatelné na společného jmenovatele. Nedokonalost a nekompletnost se stávají běžným stavem v podobně dynamickém světě. Abychom tento svět pochopili a rozvinuli nové normativní koncepty, je třeba překonat limity antropocentrismu a představu, že vrcholem všeho je člověk a zbytek mu má jenom sloužit. Právě dnešní společnost a její složité interakce umožňují anomálie a nové podoby kolektivu, společného a hybridního celku. Tento veskrze optimistický pohled na současný stav rozvíjí Latour pomocí pojmů, jako jsou nová konstituce, politická ekologie apod., čímž hlavně myslí experimenty: kolektiv je vždy hledáním a zkoušením nových podob sítí mezi lidskými a mimolidskými entitami, do čehož můžeme zapojit celý vesmír. Společnost založená na kosmopolitice je proto v neustálém přechodu „z jedné verze kolektivity do další verze“, je to „hledání možných světů, kosmogramů, vždy znovu od začátku“ s cílem vždy přijmout další a další nové entity, částice a procesy. Důvod je asi ten, že nám nic jiného ani nezbývá, ignorovat cizince a nové činitele by znamenalo chovat se jako Viktor Frankenstein, který utekl z laboratoře a opustil podle Latoura „bytost, která jako všechny inovace vypadá na začátku spíše jako monstrum“. Přijmutí všech činitelů, částic a monster jako rovnocenných partnerů rozvíjející se nové sítě dobře prezentuje i závěr filmu Matrix, a vlastně i dnešní proces globalizace společnosti: žádná hierarchie a rozdíly, jen nekonečná hra sítí a nových kolektivů, která zahrnuje čím dál více aktérů, symbiontů a prostě nových, lidských a mimolidských cizinců.
|
