|
Interspace, jak sám název napovídá, je místem v meziprostoru, které spojuje a zkoumá vztah virtuálního světa za počítačovým monitorem k světu před monitorem. Název centra a medialabu pro současné umění spojené s novými technologiemi ovšem skrývá i další konfrontaci dvou “prostorů” a světů, protože je místem mezi Východem a Západem. Interspace se totiž nachází v Bulharsku, které je stále synonymem levné dovolené u moře, komunistických časů a chaotického Balkánu.
Samotná budova medialabu hodně vypovídá o východní realitě a ostře kontrastuje s uměleckými a technickými ambicemi mladých umělců obývajících tento prostor. Nachází se v centru Sofie, v blízkosti parlamentu a hotelu Radisson. Za nimi se skrývá labyrint úzkých uliček, které vás zavedou do úplně jiného světa, kde si často nejste jistí, kam daná cesta vůbec vede. Divoké stavby bez povolení ohrožující kolemjdoucí, orientální chaos obchůdků, lidí a pouliční ruch ovšem působí jaksi vesele a živě. V nevelkém bytě v přízemí starší budovy, v jejichž blízkosti nemilosrdně ničí jinou podobnou budovu, se skrývá tento významný medialab. Pátrání po tomto místu „mezi světy” ovšem stojí za to, protože vás přesvědčí, že kreativita nezávisí na materiálních podmínkách a že zajímavé umění, často spojené s drahou technologií, je možné najít právě tam, kde ho nejméně čekáte.
Návštěva prostoru je proto zkušenost trochu podobná „Alence v říši za zrcadlem”, totiž „za monitorem”. Stránky skupiny Interspace se na monitoru jeví jako typický produkt webového designu, který zrcadlí urbánní a high-tech prostředí západních metropolí, zatímco Sofii charakterizuje právě živelnost výstavby, dopravy a jiných atributů města. Design a funkce stránek vůbec neodpovídá ornamentálnosti a „estetice” nouzových řešení, kterou v hlavním městě Bulharska vidíme na každém kroku. Genius loci se tady vlastně rozpadá na množství „duchů” s různými zájmy, které zápasí o prostor, takže pochybujete, že architektonický plán města vůbec kdy existoval. Spíše, než o geniu loci, je možné mluvit o orientálním koloritu.
Tento kontrast světů na obrazovce a za obrazovkou je nutné zdůraznit, protože se zajímavým způsobem objevuje v zatím nejvýznamnějším projektu této skupiny mladých bulharských umělců. Je to projekt Schizoidní architektura, s kterým se v srpnu 2002 představili ve slavném Institutu pro současné umění v Londýně (Institute of Contemporary Arts – ICA) v rámci programu zaměřeného na nová media.
Schizoidní architektura také řeší rozpor mezi tím, co je před a za monitorem jako rozpor mezi soukromým a veřejným, totiž mezi vnitřní identitou skrytou před monitorem a vnějším „image” v podobě stránek a prezentací na webu. Projekt rovněž zajímavým způsobem reflektuje přítomnost webcamů a voyerství na webu jako typ ikonoklasmu spíše než jako telematickou aplikaci, která nabízí spojení se vzdálenými místy a umožòuje působení na dálku.
Schizoidní architektura se na první pohled jeví jako jednoduchý kolaborativní projekt několika umělců, kteří na internetu zveřejnili a propojili svoje soukromé prostory v podobě panoramatických pohledů na byty nebo pokoje, či duševní „interiéry”, které vytvořili pomocí nástroje PhotoSuite. Podobně jako v případě webcamů, i zde se monitor stává jakýmsi oknem do něčího soukromého prostoru, čímž se ruší distance mezi virtuálním a skutečným, vnitřním a vnějším. Místo simulování identity typické pro chaty a komunikaci na internetu a místo prezentace možných světů vytvořených v animačních a jiných programech, jsme konfrontování se zdánlivě „skutečným” světem. Pohled na něčí pokoj a každodenní realitu vytváří z našeho monitoru spíše zrcadlo, v kterém vidíme sami sebe. Vizuální bohatost a možnosti virtuálního světa na síti se tak redukují na ikonoklastický záznam každodenní reality.
Ikonoklasmus panoramatických obrazů spočívá právě v tom, že nenabízejí pravdu ani skutečnost, ale celou dobu konfrontují subjektivní pohled na vnitřní a soukromé prostory, plné intimních předmětů, s objektivizujícím a vlastně „nelidským” pohledem v podobě 360 stupòových fotografií. Toto multimediální panorama vnitřního prostoru si navíc stále hraje s různými vizuálními reprezentacemi (panorama, počítačová obrazovka, webcam, fotografie) a pomocí těchto forem zobrazení vyjadřuje základní opozici subjektivního a objektivního. Intimní předměty nebo blízké osoby, které se na těchto fotkách objeví, jsou většinou interaktivní, zatímco ostatní zůstává statické.
Tento kontrast je navíc umocněn tím, že se jedná právě o umělce, tvůrčího člověka, který vymýšlí a tvoří „nové světy” a interpretuje realitu neobvyklým způsobem, zatímco my vidíme jenom jeho celkem obyčejný pokoj. Ironicky se tím přehání představa, že je nutné vědět něco o soukromém životě umělce, abychom pochopili jeho dílo. Právě toto extrémní ztotožnění umělce a jeho pokoje, života v online a offline realitě, světu za a před obrazovkou, jako i Východu a Západu, nenabízí ani řešení ani vysvětlení, ale vytváří různé podoby meziprostorů a schizoidních stavů. Náš „skutečný” život nebo svět totiž není ani v jednom z těchto prostorů, ale je podobnou konfrontací relativně skutečného a absolutně možného, přičemž dělící čárou je vždy nějaký monitor, obrazovka, sociální konvence atd.
Tato konfrontace je navíc intersubjektivní, protože jednotlivé pokoje na sebe navazují a kliknutím se dostáváme do nových interiérů. Klikání a brouzdání po internetu se stává propojováním těchto vnitřních prostorů, bytů a domů umělců. Je jakýmsi architektonickým dialogem interiérů, k čemu se můžeme připojit i vlastní panoramatickou prezentací. Home site, naše základní a osobní stránka, vstupní stránka do internetu, se tak doslova stává naším domovem (home).
Také další projekty skupiny umělců kolem Interspace zkoumají tuto interakci světů před a za monitorem, ať už je to kolaborativní projekt Metabolizer, který umožòuje společně působit pomocí hormonů, drog a dalších látek na model lidského těla, nebo Webolution, což je umělá bytost, která existuje pouze v online prostředí, a jejíž existence a vzhled závisí na teplotních rozdílech po celé zeměkouli. Velice drastickým příkladem online a offline interakce je pak projekt Unconscious (neboli Nevědomý), který problematizuje voyeuristickou zkušenost brouzdání se po internetu a klikání. Odpovědnost za to, co vidíme, je vyjádřena velice šokujícím způsobem, totiž popisem smrtícího zařízení, které v momentě našeho kliknutí může zabít gilotinou myš. Toto smrtící zařízení je jenom metaforou našeho přesvědčení, že neubližujeme, když se jenom „díváme” a nezasahujeme do dění v okolním světě. Zkušenost s tímto zařízením a smrtícím kliknutím by nás měla probrat z této iluze a poukázat na to, že je svět plný podobných krutých mechanismů, o kterých ani netušíme, že jsme jejich součástí. Projekt o nevědomí také paroduje psychoanalytické otázky, které se na obrazovce objevují jako kdyby to byl nějaký test, v kterém se o sobě něco zajímavého dozvíme. Cílem je ovšem demaskovat narcismus, protože právě tato zahleděnost do sebe a egoismus jsou zodpovědní za všeobecnou necitlivost vůči problémům a neštěstí lidí po celém světě. „Nevědomí” nás jednoduše neomlouvá.
|
