|
Petr Hátle, mladý český dokumentarista, uviedol nedávno na dokumentárnom festivale v Jihlave svoj film Prolegomena to virtual framing of revolution. Sám o ňom hovorí ako o „montážnej pocte súčasným mladým Arabom, novým hrdinom univerzálneho boja za slobodu a dôstojnosť“. Je to približne hodinový strihový dokument, ktorý autorsky spracúva internetovo šírený materiál, natočený amatérskymi kamerami a mobilmi účastníkov Arabskej jari.
Jedinečnosť tejto revolúcie, ktorá zachvátila africké krajiny od Tuniska až po Egypt „zdola“ – z ľudu, spočíva aj v historicky prelomovej úlohe sociálnych sietí pri organizácii decentralizovaných protestov a dokumentovaní násilných udalostí vďaka novým prístupným technológiám ako sú mobilné telefóny s kamerami. Petr Hátle originálne komentuje tento lo-fi materiál, kombinuje a komentuje ho citáciami filmov Ejzenštejna a Hitchcocka, či výpoveďami známych osobností i anonymných iniciátorov protestov.
Na začiatku rozhovorov o filmoch zväčša počuť otázku, prečo si si túto tému vybral. V tomto prípade mám skôr pôcit, že si Arabská jar vybrala nás všetkých a ty si ju jednoducho iba prvý použil v širšom kontexte, ako „found footage“. Obrazy nepokojov obehli svet rýchlosťou
internetového spojenia a záber Kaddáfího mrtvého tela v mrazáku sa okamžite stal obrazovým spamom v celom novomediálnom svete. Na zábere vidieť nielen mŕtveho, ale aj zástupy ľudí, ktorí si ho fotia a nakrúcajú s mobilmi a foťákmi v rukách. Je podľa teba arabská revolúcia revolúciou Obrazu?
Ať už je skutečný význam arabských povstání jakýkoli, mám pocit, že pro mnohé z nás události Arabského jara představují zejména naplnění naší čím dál silnější touhy po Realitě, starém dobrém nebezpečném světě, který se někde za hradbou digitálních obrazů a interpretací pravděpodobně nachází. Jakoby Arabové byli schopni uskutečnit to, o čem my pouze sníme nebo hovoříme, překročit horizont intelektuálních diskusí a interpretací směrem k jednoznačné angažovanosti ve fyzickém světě. Ano, pro nás přihlížející Evropany můžou být arabské revoluce revolucemi Obrazu, pro Egypťany a Syřany nepochybně naopak představují událost skoku do nejistého prostoru „před Obrazem“, chaotickou, fyzickou, krvavou vzpouru, která v sobě snad nese radikální naději k „lepšímu světu“. Ale samozřejmě – Arabové milují pohyblivé obrázky stejně jako my a rádi si mrtvého Kaddáfího ve volné chvíli do soukromého alba nebo pro Al-Jazeeru natočí.
Hovorí sa tu tiež o úlohe sociálnych sietí. Štúdie Facebooku ukazujú, že za rok 2011 počet používateľov v arabských krajinách dosiahol približne 28 miliónov, čo je oproti predošlému roku dvojnásobok. Demonštrácie boli organizované prostredníctvom facebookových skupín, ktoré si cez predávali informácie, kde a kedy sa demoštrácie budú konať. Je to historicky ojedinelá udalosť a zároveň sa zdá, že sa prostredníctvom internetu skutočne deje „vôľa ľudu“. Ty si pri rešeršoch musel tieto stránky prechádzať – aká je atmosféra a správanie sa ľudí na Facebooku?
Role sociálních sítí v arabských událostech je skutečně nezpochybnitelná a klíčová, odborně a srozumitelně je to popsáno například ve studii Arab Social Media Report, která je k dispozici na webu Dubai School of Government. Je vtipné, že z Facebooku, původně primitivního nástroje k uspokojování sexuálních potřeb amerických universitních studentů, se časem vyvinul ideální nástroj k řízení revolucí v arabském světě. Skeptik by čekal opačný vývoj. Ale berme to jako důkaz toho, že samopohyb univerza není tak idiotský, jak se může jevit a moderní mediální technologie nemusí sloužit pouze k šíření oligofrenní zábavy, pornografie a reakční propagandy.
Problematické je ovšem automaticky předpokládat, že lidé, kteří například v Egyptě protestovali a svrhli Mubarakovu zlodějskou gerontokracií, představují „vůli lidu“ ve smyslu většiny. V době protestů byla sociálními sítěmi propojena asi desetina populace, a to zejména mladí, relativně vzdělaní obyvatelé velkoměst. Tomu pak odpovídají i současné předběžné volební výsledky: nejúspěšnější jsou zatím konzervativní Muslimské bratrstvo a ultrakonzervativní islamističtí Salafisté. Tomu se lidově říká z bláta do louže. Český tisk z toho okamžitě vyvodil alarmující zprávu dne, že české důchodkyně rekreující se na egyptských plážích zde brzy nebudou moci z náboženských důvodů vystavovat svá poprsí. Situace v sobě ale pravděpodobně obsahuje i další, temnější nebezpečí.
Používaš predovšetkým obrazový amatérsky materiál natočený v nízkom rozlíšení na mobily, foťáky, kamerky účastníkmi demonštrácií. Je to vlastne ich "ľudová zbraň". Uvedomovali si ľudia, čo držia v rukách?
Kamera mobilního telefonu se ukázala jako dočasně ideální zbraň slabých a utlačovaných v éře globální informační společnosti. Její nespornou výhodou je, že se dá označit za „mírovou zbraň“, jejím použitím se neprohlubuje spirála násilí a její uživatel se tak předem nediskvalifikuje z prostředí „dobré civilizované společnosti“, symbolicky zůstavá v neutrální pozici svědka události. Předpokládám, že zpočátku, jelikož se jednalo o zcela neznámou situaci, lidé natáčeli prostě ze zoufalství, vedeni zdánlivě naivní úvahou typu: nemůžu-li se ubránit proti brutální moci sám, zveřejním své utrpení a existuje-li solidarita, bude mi pomoženo. Později, spolu s narůstající intenzitou protestů, se exponenciálně zvyšoval i počet sdílených videí. Mám ale dojem, že zároveň klesal politický význam nových a nových záznamů, jádro vzpoury se přeneslo do ulic. Lidé, kteří nejdříve sledovali obrazy událostí, překročili horizont přímo do události. A sami se stali obrazy. To už je ovšem jiná pohádka.
Pri hľadaní si sa musel dostať k obrovskému množstvu autentického amatérskeho materiálu. Nepoužívaš ho však ani investigatívne, ani chronologicky, vidno, že ti nejde o záznam udalosti či jeho „objektívne“ hodnotenie ale interpretáciu. Podľa čoho si materiál vyberal a kam smeruješ?
Při výběrů záběrů, které použiju, pro mě bylo nejdůležitější hledisko „univerzální srozumitelnosti“. Fascinuje mě, že je možné určitým obrazům porozumět, ne ve smyslu nějaké vyčerpávající intelektuální interpretace, ale spíše jednoduchou přirozenou cestou. Prostě se dívám, vidím a rozumím. Přestože mezi námi leží propast času, jazyka, kultury, apod. To je asi běžná situace, když se člověk setká s nějakým klasickým „uměleckým dílem“. S překvapením jsem zjistil, že podobnou sílu může mít i roztřesený, digitální, rozmazaný obraz, natočený z ruky bez filmových ambicí. Takové politické art-brut.
Tvoj film má jednoznačný, niekto by povedal angažovaný odkaz. Vkladáš doňho názor už prvou výpoveďou blogerky Andrei Schinko. Hovorí o neschopnosti „progresívneho kapitalizmu“ a arabskú revolúciu považuje za začiatok jeho konca, ktorý máme všetci nasledovať ako príklad a vzbúriť sa. Čo sa mimochodom stalo protestoch v Madride či Grécku a neskôr v hnutí Occupy Wall Street. Arabská jar je tu považovaná nie len za vzburu proti totalitným a skorumpovaným politickým režimom, ale za vzburu proti systému, šíreného západnou spoločnosťou. Potvrdzuje to aj Slavoj Žižek, plamenný kritik kapitalizmu. Na druhej strane s istým nadhľadom k týmto intelektuálnym rečníkom priradíš prostitútku, ktorá spieva svoj „peace song“ o tom, že „gaddáfí needs my pussy, needs to fuck me“. Tieto výpovede uvádzaš titulkom „interpretácia“, čím im dávaš istú rovnocennú váhu. Ako to teda je s tvojou angažovanosťou a nadhľadom?
Obecně si myslím, že se naše civilizace skutečně nachází blízko hranice, na které se budeme muset rozhodovat, jakým způsobem na jejích troskách vystavíme novou. Není žádná novinka, že současný globální kapitalismus je neudržitelný, těžko reformovatelný systém, to si můžete najít v kdejakém levicovém plátku a nebo se podívat z okna. Lidé začínají tušit, že to, co je jim předkládáno jako jediný možný systém, navíc pod hlavičkou „svobody“ a „demokracie“, je ve skutečnosti mnohem jednodušší a zákeřnější svět, ve kterém je předem téměř vše rozhodnuto bez nich.
Ale přeci jenom jsem anarchista a čtenář pesimistických spisů a nerad bych tedy ztrácel humor, i když se loď potápí. Svůj film jsem dělal vědomě i jako alternativu k příšerně sentimentálním a smrtelně vážným oslavným střihovým videím „na revoluci“, jimiž je internet zaplaven, a která jsou koneckonců vyloženě reakční díla. Co se konkrétně týče „mírové prostitutky“: Youtube je, jak známo, kromě svých světlých stránek, především obscénní žumpa různých exhibicí a pitomostí,ze které se na uživatele vynořují nové a nové panoptikální obrazy. Jeden z nich jsem ve svém filmu zneužil, aby bylo jasno, v jakém širším kontextu jádro mého filmu a vůbec celá postmoderní „společnost obrazu“ plave.
Medzi Arabskou jarou a hnutím Occupy Wall street, ktoré sa drží už niekoľko mesiacov nielen v USA, ale po celom svete, existujú evidentné paralely aj vo forme, ktorú používajú. Obe hnutia sa šíria sociálnymi sieťami a obe sprevádza séria amatérskych lo-fi obrazov. Sleduješ Occupy Wall Street a jeho obrazy? Dajú sa tieto hnutia porovnať čo sa týka ich mediálneho jazyka? A čo si o OWS myslíš?
OWS sleduji, obecně s ním i souhlasím. Nelze popřít jeho inspiraci arabskými událostmi, dokonce předpokládám, že příchod jakéhosi Euroamerického Jara je cílem mnoha OWS aktivistů. Samozřejmě v kultivovanější podobě: bez lynčů a spektakulárního násilí, v oblíbené formě známé jako „revoluce bez revoluce“. Smůla tohoto hnutí je v tom, že na rozdíl od jeho arabských vzorů, se skutečně nedá označit za masové, ale zejména v tom, že nenaráží na skutečně brutální odpor establishmentu. Nečekaná otevřeně násilná odpověď moci bývá nejlepší rozbuškou, která z šokovaných „spořádaných občanů“ vytváří „dočasné revolucionáře“ a události se dávají do nepředvídatelného pohybu.
Jeden múdry slovenský filmový publicista napísal, že dokumentárny film je dobrý, ak má svojho nepriateľa. Mal ho za komunizmu a teraz ho má tiež, len sa mu bránime, nechceme vidieť, že sa loď rúti do vodopádu a plácame diery v člne. Ja by som ho doplnila, že v slovenskom filme sa bránime tým, že radšej donekonečna plačeme nad "hlbokými ľudskými príbehmi" alebo sa smejeme na bizarných figúrkach a veselých historkách, pretože to je divácky ľahko konzumovateľné. Len aby nás, preboha, niekto neobťažoval nejakým názorom a problémami. Filmári u nás príliš málo reagujú na to, čo sa okolo nás deje. Ako to ty vidíš s názorom v Strednej Európe? Máme vôbec právo dnes robiť neangažované filmy?
Měli bychom vytvářet angažované filmy. Nemusí to být zrovna jen politické traktáty, na to každý taky nemá talent nebo žaludek. Mám na mysli angažovanost v širším pohledu: každý, ať točí to, co ho zajímá a čemu rozumí, takovou formou, jakou považuje za adekvátní, obojí ovšem důsledně a do krajnosti, ale zejména bez ohledu na to, co je v té dané době považováno za normální, profesionální, slušné.
Je pochopitelné, že se dětem na základní škole z bezpečnostních důvodů předloží srozumitelně zjednodušený obrázek světa tak, aby se hned na prahu života nezalekly, nezačaly příliš brzo užívat narkotika nebo se nedaly ke komunistům. Udivuje mě ovšem, že na totožné myšlenkové základně stojí i značná část české filmové tvorby (hrané zejména). Protáčení hezkých humanistických filmů s lidským příběhem přenechejme jiným.
V Čechách „angažovaných“ filmařů myslím není málo: Vachek, Janeček, Klusák, Mareček, když bych měl jmenovat jen ty nejúspěšnější, to dokazují. I na FAMU kolem sebe vnímám hodně lidí, kteří film berou hodně vážně. No, uvidíme, jak dlouho nám to vydrží.
A nenesie angažovanosť v sebe zároveň zjednodušenie reality, jej sploštenie?
Samozřejmě, ale s tím se musí počítat a pokud možno si zachovávat alespoň trochu nadhledu nad svou vlastní omezeností mravní i intelektuální. Angažovanost v sobě nese riziko omylu, prohry, osobního znemožnění. Ale zároveň naději, že se něco nového objeví nebo změní. Zkrátka není tak impotentní jako různé formy agnosticismu a jiných kapitulantských světonázorů. Ale bezpečnější je samozřejmě zůstat v posteli, pít pivo a nadávat, což často také praktikuju.
Vo filme rád používaš citácie filmárov ruskej revolúcie 1917. Na záber Araba, kde kamera skĺzne pri úteku pred strelbou po schodoch, následne strihneš sekvenciu Odeských schodov z Ejzenštejnovho Krížnika Potemkina. Na VOSR v stredoeurópskom kontexte spomíname s negatívnymi konotáciami. Ide tu skutočne o paralelu?
Ikonické odkazy na VŘSR pro mě v mém filmu představují hlavně symbol prohrané, ztracené revoluce. Potenciál stát se ideálním vyústěním všech různých emancipačních bojů 19. století se smutně rozplynul vniveč. O odpornostech od sovětského stalinismu až po normalizační ČSSR nemá tady ani smysl hovořit. Ten Ejzenštejnův obraz (mimochodem se týká revoluce 1905, ale to je vedlejší) jsem použil i jako poukaz na fascinující cestu, jakou urazila „kinematografie“ – od elitního nástroje státní propagandy (jakkoli revoluční a nádherný film to je) k všeobecně přístupné osobní kameře v rukou „davu“. Nevím, jestli se dnes Ejzenštejn neobrací v hrobě. Ale já osobně bych chtěl mít k dispozici podobný video found footage od účastníků VŘSR, ale zejména od účastníků Francouzské revoluce a Pařížské komuny.
Používaš kameru na svojom mobile? Čo si nakrúcaš?
Svůj mobil používám jen k telefonování, kameru ani nemá. A vůbec se snažím příliš nenatáčet nějaké své osobní věci, to rád přenechám ostatním, například arabským revolucionářům.
Má pre teba téma Prolegomeny nejaké pokračovanie v tvojich budúcich filmoch?
Prolegomena jsem od počátku bral především jako teoretickou přípravnou práci, více než samostatný film, přestože jsem se nakonec rozhodl pouštět ji na veřejnosti. Druhou část pod názvem „Digital prints of a revolution“ právě začínám natáčet. Mělo by se jednat o celovečerní filmovou expedici za zdroji digitálních obrazů Arabského jara. Na konci ledna budu filmovat v Káhiře, právě v termínu ročního výročí prvních masových nepokojů. Uvidíme, jestli je realita podobná svým obrazům...
|
