|
|
FOTO Béla Remák
Opísať stručne Lenku Zogatovú a nejako vám ju hneď na úvod zaradiť do kontextu je asi čitateľsky najkorektnejšie. Bola súčasťou pohybov v českom undergrounde, u nás nezávislou diplomatkou, aktívnou študentkou, nadšenou konzumentkou slovenskej alternatívy, halušiek a iných domácich výrobkov, a je aj herečkou v sarkastickom ženskom due Sestry Medvědy, propagátorkou freestylovej poézie, a vlastne dušou stále tak trocha punkerka. Najvýstižnejšie ale aj tak bude, keď vám prezradím, že počas nášho rozhovoru sa pri našom stole v brnenskej Alfa pasáži zastavili všetci od miestnej herečky, divadelného vedca, filmového režiséra, knižného vydavateľa až po niekoľko kamarátok a miestnu predavačku orgovánu, s ktorou si bez problémov prehodila pár slov po poľsky. Lenka je totiž presne ten typ človeka, ktorého asi nikdy neuvidíte sedieť na káve samého.
Prečo a ako si sa dostala na Slovensko?
Já bych začala ze širšího pohledu. Působila jsem jako organizátorka a manažerka kapel a koncertů v Československé republice už před rokem ‘89 a taky jsem se snažila objevovat nové kapely. Díky tomu jsem byla v kontaktu i se slovenskou hudební scénou. Když se po rozdělení vyskytla možnost jít na Slovensko pracovat, tak jsem byla ráda. Bylo na tom hezké, že se mi podařilo přesvědčit vedení Správy českých center, že asi nemá smysl pokračovat v těch úplně nejoficiálnějších vztazích, které v kultuře byly, a které fungovaly samospádem, ale hledat něco nového a soustředit se na mladší lidi. Bylo to dané i tím, že jsme byli v prostoru bývalého Véčka, a já jsem měla pocit, že jsme zabrali Slovákům místo v centru města, kde by mohly být zajímavé koncerty a akce, a teď by tam byly jenom přednášky nebo setkání Klubu přátel české kultury, proti kterému nic nemám, nicméně jeho činnost už po léta na Slovensku fungovala a asi ještě funguje. Chtěla jsem, aby si lidi všimli, že se v Českém centru něco nového děje. Začali jsme spolupracovat s mnoha nadějnými mladými Slováky, např. Michalem Hvoreckým, pořádali jsme koncerty, výstavy ve spolupráci s Dušanem Brozmanem (Pro Helvetia). Snažili jsme se ten prostor oživit, protože byl dlouho zavřený, ale předtím žil velmi aktivně. Myslím, že jsem poznala ze slovenské kultury něco, co se dá nazvat alternativou. Začala jsem na Slovensku i studovat, takže jsem se pohybovala mezi mladými a dokázala jsem si představit, co je asi z české kultury zajímá. - Ta otázka ale zněla úplně jinak (smiech).
Ani nie. V podstate toto ma zaujíma.
Na druhé straně jsem měla dobré podmínky a prostor, sice nebylo moc peněz, ale někteří umělci přijali pozvání s velkým nadšením. Ale setkala jsem se i s opačným postojem, jakoby po rozdělení obou států přestalo Čechy Slovensko zajímat. Začali jsme dělat něco jako Literární kvarteta, s nápadem přišel Milan Šimečka a to byly hezká akce. Diskutovat o knihách k nám chodil Olič, Vilikovský, Mikula, Peňás, Chuchma. Nahrávalo to tehdy ještě existující krásné Rádio Ragtime a moderoval Bebe. Měla jsem ty večery moc ráda, chodilo tam zhruba 60 lidí, což je na literární akci poměrně dost. Pro hlavní aktéry večera to byla velmi náročná věc, museli každý měsíc přečíst 3 až 4 knihy a potom o nich smysluplně promlouvat před publikem. Chtěla bych všem dodatečně moc poděkovat. Každopádně jsem měla výhodu, mohla jsem zaplatit cestovní náklady českým účinkujícím a také propagaci. Nebyla to zdaleka tak krizová situace, jakou měli třeba jiní pořadatelé.
To, o čom rozprávaš a kedy si v Bratislave pôsobila, tak to sú deväťdesiate roky?
V prosinci 1994 jsme začali, Véčko se rekonstruovalo, zpočátku jsme seděli nahoře v kanceláři v Národním osvětovém centru a snažili se navazovat nové kontakty. Běhala jsem po Bratislavě a nakupovala vybavení do bytu. Rozhodla jsem se, že když jsem na Slovensku, tak si koupím všechno slovenské. Měla jsem velké potíže s nákupem pračky a lednice. Televizi Orava mám dodnes.
Takže si v Bratislave „normálne“ žila a fungovala si v nejakej komunite.
Prodloužila jsem si underground, protože se vlády ujal Vladimír Mečiar a z Českého centra se tak přirozeně vytvořilo tak trochu alternativní centrum.
Čo bol vtedy pre teba najväčší problém a čo ťa najviac prekvapilo?
Trvalo mi asi dva měsíce, než jsem našla dobré bryndzové halušky (smiech). Myslela jsem si, že umím slovensky, tak jsem se vyvedla z omylu. Uvědomila jsem si, že není pravda to, co si myslíme, že Slovensko dokonale známe. Tak to není. Spousta lidí nezná slovenskou historii ani současnou kulturu. Např. dost málo lidí ví, že na Slovensku v prvních poválečných volbách (mám na mysli II. světovou válku) nevyhráli komunisté. Nemám moc ráda, když přijdou Češi na Slovensko a začnou mluvit slovensky a naopak. Bylo by hezké, kdyby oba jazyky mohly vedle sebe existovat a lidé by si vzájemně rozuměli. Ale uvidíme, jak to bude dál. Když jsem například dělala pořady pro děti, zaznamenala jsem, že pro nastupující generaci se pomalu stává čeština cizím jazykem, a to i přesto, že v různých slovenských televizích je občas slyšet. Taky mě dost překvapilo, že skoro v každé restauraci byli vyhazovači. To mi bylo nepříjemné. Ale příjemně mě překvapila ochota lidí spolupracovat.
Chcela by som sa dostať k tomu, či by si dokázala pomenovať niečo typické pre tvoju prácu, respektíve pre scénu, kde si sa pohybovala. Nemyslím teraz niečo „slovenské“, skôr z tej oblasti, kde si pracovala.
Ode mě se to nedovíš, protože nesnáším generalizování. Lidi jsou různí. Dokážeš si asi odvodit, že když jsem tam byla za vlády Mečiara, tak na významné pozice, stejně jako je to u nás, si vláda dosadila ředitele institucí. Já jsem se tím ani tak nezabývala. Přirozeně jsem se aklimatizovala v prostředí alternativy. Další důvod byl ten, že jsem si zcela upřímně myslela, že politika Českého kulturního centra by měla jít tímto směrem. Protože na jiné úrovni byla rozvinutá. A tady mělo smysl, aby se o nás dozvěděla širší veřejnost. Nemám na mysli ani tak víc lidí, ale jiný druh lidí, než který chodil na jiné zahraniční instituty. Při spolupráci jsem se občas setkala s tím, že některé věci byly trochu chaotické. Fero spoléhá na Joža, Jožo musel odjet někam pryč a Ferova maminka měla potom narozeniny. A z původně plánované akce se rázem stalo něco úplně jiného anebo se vůbec nekonala.
Aká bola teda tá „alternatívna scéna“, v ktorej si žila?
Orientovala jsem se spíš v hudbě, ale ze začátku mně hodně překvapilo divadlo Stoka i celé společenství lidí kolem. Obdivovala jsem způsob, jakým dokážou fungovat. Krátce řečeno, byla jsem překvapená tím, jak dobře funguje Artforum nebo filmový festival Fórum v prosinci 1994. V hudbě to bylo jiné. Na Slovensku začalo techno a Tibor Holoda byl jeden z prvních, který se této scéně věnoval a stal se tak i vývozním artiklem do ČR. Já jsem se dobře cítila v prostředí, kde se mi zdálo, že můžu poznat něco nového. No a takové Účko, to pro mě bylo novum.
Sledovala si nejaký vývoj alebo zmeny počas toho ako si na Slovensku pôsobila?
Především se změnila vláda, změnili se ředitelé kulturních institucí i kulturní politika.
Ako sa to prejavilo?
Třeba tak, že ředitelem filmového ústavu se stal Peter Dubecký, začali jsme více spolupracovat. Snažila jsem se, aby naše činnost a spolupráce měla zpětnou vazbu, aby se lidé v ČR také dozvídali o Slovensku něco nového. Např. v Živlu vyšel velký článek o Bratislavě atd. Češi se možná trošku začali o Slovensko víc zajímat. V praxi se pro mě změny nějak zásadně neprojevily, ale bylo prostě tak nějak líp…
Kde si sa pohybovala mimo prácu? Kde sa sústredila neoficiálna kultúra?
Přišla jsem do Bratislavy, když mi bylo 39, a znala jsem tam jen pár lidí. Jsem moc ráda, že jsem tam poznala i v poměrně vysokém věku tolik dobrých přátel. Třeba v Prašné Baště a ve Stoke. Začalo to Stokou, tam jsem se seznámila i s Ferem z Prašné Bašty. Do Stoky chodili literáti, hudebníci a výtvarníci a do Prašné taky.Všechno se kolem Stoky tak nějak točilo. Alespoň tehdy pro mě, tedy na mém kolotoči.
Ako to vnímaš teraz, keď už žiješ niekoľko rokov v Brne?
Už když jsem odcházela, bylo jasné, že se Stoka neudrží. Psala jsem o Blahu Uhlárovi práci na škole a chtěla jsem navázat a psát diplomovou práci o Stoke, ale pak už jsem se odstěhovala do Brna. Nějak mi to nevyšlo a na diplomku jsem musela zvolit jiné téma. Ale cítím to jako dluh. Blaha Uhlára si vážím a jsem přesvědčená, že díky němu vzniklo mnoho dobrých věcí. Na základech, které položil, vzniklo třeba i divadlo SkRAT, snad se na mě nikdo nenaštve. Blaho dokázal vyvinout platformu pro jiné věci. Ze Zuzy Piussi bude dobrá dokumentaristka, Lubo Burgr má svoje divadlo, Lucia Piussi zpívá v kapele. A další, třeba Vlado Zboroň, Laco Kerata, Inge Hrubaničová. Když se nad tím teď zamyslím, vidím, že Blaho svojí energií a i nekompromisností napomohl tomu, aby vzniklo spoustu jiných projektů.
Aké informácie sa k tebe vlastne dostávajú o dianí na „slovenskej scéne“ teraz?
Pavúk mi posílá informace o tom, co se děje v Brezně. Myslím, že to, co tam dělá, je dobré. Což je důkaz toho, že když se někdo opravdu snaží, povede se mu to i ve velmi těžkých podmínkách. Vím, že Tibor Holoda dělá Wilsonic, Hvoreckému vycházejí knížky, vím zhruba, co dělá Bagala, nevím moc, co se děje v Košicích. Vím, že v Žilině je Stanica, v Trenčíně zase klub Lúč. Samozřejmě znám A4 v Bratislavě, a taky 13 kubíků. Vždycky když mi přijde mail s programem, představuju si, jak tam přemísťují 13 kubíků Zlatého písku z místa na místo. Přijde mi to hrozně zajímavé.
Porovnávaš to niekedy s tým, čo je v Českej republike?
Samozřejmě že v Praze se děje hodně věcí. Já mám ale pocit, že tam toho nového a skutečně zajímavého až tak moc není. Roxy, Akropolis a pak David Urban se svojí agenturou. Zase ale mluvím jen o tom, co zajímá mě. Mám pocit, že na Slovensku se koná spoustu dobrých akcí, máte festival Pohoda, který považuju za nejlepší v ČR i SR, výborné výstavy a už zmíněný Wilsonic. Myslím, že ale chybí klubová scéna, udělat kapele šňůru po Slovensku je horor.
Teď budu asi říkat to, co říkají všichni. Ale já mám konkrétní zkušenost a myslím si, že co se týče kulturní politiky obou našich států dobrá není a nikdy nebyla. A asi ani nikdy nebude. Lidi, kteří se pohybují v oblasti kultury, nemůžou očekávat, že za nimi někdo přijde a řekne: „Víš co, ty máš ty a ty zásluhy a dělala jsi ten koncert Nico, tak my ti teď dáme prostor a prachy“. Není přece jisté, že ti co kdysi něco dokázali, budou stejně dobří i v současnosti. Člověk si musí všechno vybojovat. Je ale blbé, že když se mu to podaří a je za to i mezinárodně uznávaný, vlastní stát a ministerstvo kultury jej nepodpoří. Co my tak můžeme vyvézt do světa? Ivu Bittovou, vážnou hudbu a divadlo Drak z Hradce Králové. Považuju za vyhozené peníze, když stát jedou reprezentovat umělci, kterým by bylo lépe doma. Připadá mi smysluplnější, když se peníze investují do perspektivních projektů na domácí scéně. Pokud si vytvoříme podmínky pro vznik kreativního prostředí, může pak z tohoto prostředí vzejít něco, co následně bude stát reprezentovat opravdu důstojně.
Máš nejaký príklad?
Uvedu příklad z Brna. Letos se tam odehrálo setkání prezidentů a v hlavním kulturním programu jim zahráli sourozenci Ulrychovi, Bob Frídl a podobně. Nechci snižovat uměleckou úroveň uvedených umělců, ale byl to kulturní program jak vystřižený z r.1985. Nad tím jsem se teda pozastavila. A myslím si, že někteří úředníci, kteří vybírají kulturní reprezentanty státu, mají k dispozici nějaký starší seznam lidí, který neměli čas obnovit.
Já bych opravdu dávala víc peněz do nových a alternativních věcí, protože je přece prokázané, že vývoj kultury určují ve velké míře okrajové žánry. Když chce někdo dokola poslouchat Helenu Vondráčkovou nebo Elán, tak je to jeho věc a ať si kupuje jejich desky a chodí na koncerty. Ale myslím si, že věci tohoto druhu už nepotřebují podporu. Např. považuji za zbytečné poskytovat komerčním subjektům prostory za minimální cenu a ještě navrch dotaci. Mnozí jiní bojují s prostorem nebo lépe řečeno o prostor, A4-ka taky. A přitom ty prostory jsou, ale města se je bojí poskytnout novým projektům. Prostor je ze všeho nejdůležitější. Když je, tak kolem něj můžou vznikat věci. Je škoda, že některé projekty jsou oceňované v zahraničí, ale stát, ve kterém vznikly, si jich neváží. Ale já si nechci stěžovat. Mě baví druh kultury, o kterém vím, že vždycky bude na okraji jak zájmu diváků, tak i kulturní politiky státu. Je to sice trošku zahazování šancí, ale co se dá dělat. Jsou ale zase příklady, kde se něco vybudovat podařilo. Asi když to člověk vydrží, tak se mu to nakonec povede. Ale pak je třeba už vyčerpaný…
Okrem iných vecí teraz organizuješ súťaže freestylovej poézie Slam poetry. Čo ťa na tom baví?
Na slamu mě baví, že není determinován prostředím, generačně ani stylem. Prostě každého, kdo se přihlásí a je dobrý, toho publikum ocení. Celý večer může samozřejmě stát za houby, ale taky se může objevit něco výjimečného. Někteří slameři mají texty připravené, jiní improvizují na místě, podle reakce publika. A to už zase souvisí třeba s freestylem v hiphopu. Slam je možností objevit literární i herecký a hudební talent. To si prostě všimneš. Baví mě otevřenost. Na slam se můžou přihlásit MCs a může se tam přihlásit Ivan Štrpka. Poetry slamy začaly oficiálně v Chicagu, ale podobné situace jsem už dávno zažila i u nás. V hospodě se někdo postaví, strhne na sebe pozornost a něco sděluje. Pravidla jsou, že nesmíš používat muziku ani kostým a musíš tři minuty mluvit. Přála bych si, aby se slamy rozšířily po klubech, aby se staly přirozenou záležitostí. Připadá mi, že v době, kdy nejsou peníze na vydávání poezie, je slam dobrá forma pro básníky nebo jen pro situační básníky, jak se prezentovat. No a taky jedinečná možnost pro setkání nečtenáře s poezií. Takový Jaromír Konečný začínal v Německu na slamech a teď získává prestižní literární ceny.
O čom sú najčastejšie tie texty?
Každé vystoupení je o něčem jiném. Vlastní tvorba, třeba něco o holkách, o problémech, o politice. Taky se nadává na kapely...
Rozhovor vznikol na prelome rokov 2006 a 2007.
|
